Pandóra
| Pandóra | |
|---|---|
_-_Pietro_della_Vecchia.jpg) | |
| Choť | Epimétheus |
| Děti | Pyrrha[1] |
| Příbuzní | Hellén[2], Amfiktyón, Amphictyon, Pandora, Thyia, Melanteia, Prótogeneia, Orestheus, Haemone a Candybus (vnoučata) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pandóra (latinsky Pandora, řecky Πανδώρα) byla v řecké mytologii manželkou Titána Epiméthea. Je známá především tím, že přinesla světu zlo a utrpení. Byla matkou Pyrrhy, která později s manželem Deukaliónem založila po potopě světa nový lidský rod.
Když Prométheus dal lidem oheň, ukradený bohům, lidé se od něho naučili různá řemesla i umění a žili šťastně, až se to bohům přestávalo líbit.
Nejvyšší bůh Zeus proto nařídil, aby Héfaistos, božský kovář, vytvořil z hlíny a vody dívku, jejíž kráse nikdo neodolá. Bohové jí dali jméno Pandóra, to znamená „Obdarovaná všemi dary“ a dali ji bohaté a velkorysé dary – bohyně Athéna ji naučila ženským pracím, Afrodíté jí vdechla milostnou touhu, Hermés ji obdaroval svůdností, lstí a lží, jiní bohové jí propůjčili krásu, líbeznost a svůdnost. Mezi dary byly však i takové, kterých se bohové pro jejich zhoubnost rádi zbavili. Všechny dary byly dobře uzavřeny v pevné skříňce.
Bůh Hermés ji dovedl na zem a nabízel ji za ženu Prométheovi, ten však odmítl. I svého bratra Epiméthea varoval, aby nebral všechno, co bohové dávají. Ale Epimétheus neposlechl a vzal si ji za ženu.
Netrvalo dlouho a Pandóra splnila příkaz bohů: otevřela skříňku (buď proto, že ji k tomu Epimétheus přiměl, nebo z vlastní zvědavosti); všechny ty bědy, svízele a nemoci se rozletěly do světa. Pandóra víko skříňky rychle zavřela, ale to už v ní na samém dně zůstala jedině naděje.
Odkaz tohoto mýtu přetrvává do dnešních časů, Pandořin pithos nebo Pandořina skříňka zůstává symbolem zhoubného daru a uvolněného zla.
Odraz v umění
[editovat | editovat zdroj]- Takto zpracoval mýtus o Pandóře Hésiodos (v 7. nebo 8. století př. n. l.) a podobně po něm také starověcí i novověcí básníci
- Johann Wolfgang Goethe tento mýtus hodlal pozměnit. V roce 1806 v Karlových Varech napsal „slavnostní hru“ Pandora, kde ve druhém dějství měla z pithosu vyklouznout také naděje. Ale tento zamýšlený druhý díl už nenapsal.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Slovník antické kultury, nakl. Svoboda, Praha, 1974
- Gerhard Löwe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky
- Robert Graves, Řecké mýty
- Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti
- Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pandóra na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Pandóra v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
