Přeskočit na obsah

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1872)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1872)
Narození30. říjnajul. / 11. listopadu 1821greg.
Moskva
Úmrtí28. lednajul. / 9. února 1881greg. (ve věku 59 let)
Petrohrad
Příčina úmrtíepilepsie a emfyzém
Místo pohřbeníTichvinský hřbitov
PseudonymД.
Povolánípřekladatel, romanopisec, esejista, povídkář, novinář, filozof, životopisec, spisovatel, publicista a prozaik
Alma materVojenská ženijně-technická univerzita
Nikolajevská ženijní škola
Významná dílaZápisky z podzemí
Zločin a trest
Idiot
Běsi
Bratři Karamazovi
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Marija Dmitrijevna Dostojevská (od 1857)
Anna Grigorjevna Dostojevská (od 1867)
DětiLjubov Fjodorovna Dostojevská[1]
RodičeMichail Andrejevič Dostojevskij a Maria Fiodorovna Dostoïevskaïa
PříbuzníMichail Michajlovič Dostojevskij, Andrej Michajlovič Dostojevskij a Nikolaj Michajlovič Dostoevskij (sourozenci)
VlivyAlexandr Sergejevič Puškin
Michail Jurjevič Lermontov
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Vladimir Sergejevič Solovjov
Vissarion Grigorjevič Bělinskij
… více na Wikidatech
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (rusky zvuk Фёдор Михайлович Достоевский; 30. říjnajul./ 11. listopadu 1821greg. Moskva – 28. lednajul./ 9. února 1881greg. Petrohrad) byl ruský spisovatel a filozof, jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy. Počátky jeho tvorby jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl. K nejznámějším jeho dílům patří romány Zločin a trest, Idiot a Bratři Karamazovi.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství a studium

[editovat | editovat zdroj]

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě v rodině lékaře jako druhé z osmi dětí. Otec pracoval v Mariinské nemocnici pro chudé a rodina bydlela v nevelkém bytě v levém křídle nemocnice. Rodiče dbali na tradiční výchovu dětí a snažili se jim poskytnout dobré vzdělání. Matka je učila číst již v raném věku a otec jim předčítal pohádky a příběhy z ruských dějin. Starší děti pak měly domácí učitele pro různé předměty. V roce 1828 otec získal šlechtický titul, což mu umožnilo zakoupení vlastního panství. Na statku ve vesnici Darovoje v Tulské gubernii rodina trávila letní měsíce.

V září 1834 nejstarší děti Fjodor a Michail nastoupili do soukromé internátní školy, kde se učili matematiku, rétoriku, zeměpis, dějepis, fyziku, logiku, ruštinu, řečtinu, latinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, psaní, kreslení a dokonce i tanec. Jejich přáním bylo stát se spisovateli, otec však trval na povolání, které jim poskytne materiální zabezpečení. V únoru 1837 zemřela matka a otec poslal oba chlapce na vojenskou strojírenskou školu v Petrohradě, kam byl však přijat jen Fjodor. Studium ho nebavilo, veškerý svůj volný čas věnoval četbě děl světové klasiky a ruských autorů, především Puškina. V roce 1839 otec náhle zemřel na záchvat mrtvice po konfliktu s nevolníky na statku Darovoje. Po absolvování vysoké školy v roce 1843 Dostojevskij nastoupil do petrohradského inženýrského oddílu, ale v létě následujícího roku se rozhodl rezignovat a věnovat se plně literatuře.[2] Dne 19. října 1844 obdržel doklad o propuštění z vojenské služby v hodnosti poručíka. [3]

Literární začátky a vyhnanství

[editovat | editovat zdroj]
Portrét F.M.Dostojevského (tužka) od K.Trutovského (1847)

Už během studií se Dostojevskij pokoušel o vlastní literární tvorbu (drama, povídky) a také o překlad Balzacova románu Evženie Grandetová.[4] V květnu 1845 dokončil svůj první román Chudí lidé, který mu přinesl úspěch i uznání kritiky. Pomohl mu proniknout mezi spisovatele Bělinského okruhu. Jeho další dílo Dvojník se však setkalo s nepochopením a také následující rané povídky zůstaly za očekáváním. Měly především pomoci Dostojevskému z obtížné finanční situace. [3] Dostojevského blízký vztah s Bělinského okruhem skončil roztržkou po potyčce s Turgeněvem v roce 1846. Dostojevskij však začal koncem ledna 1847 navštěvovat skupinu Petraševců, která vystupovala proti carovi Mikuláši I.[5] Stal se členem její radikální části, jejímž cílem bylo provést převrat v Rusku. V dubnu 1849, krátce po vydání povídky Bílé noci, byl s dalšími členy zatčen a umístěn do vězení v Petropavlovské pevnosti.[3] V listopadu téhož roku byl odsouzen k zbavení všech majetkových práv a trestu smrti zastřelením. Dne 22. prosince (3. ledna 1850greg.) Dostojevskij stanul i s dalšími Petraševci před popravčí četou na Semjonovském náměstí. Netušili, že rozsudek byl již před několika týdny zrušen. Při fingované popravě byla na poslední chvíli vyhlášena milost a trest nucených prací. [6] [7] Tento existenciální zážitek ho poznamenal na celý život.[8] Tehdejší duševní stav později popsal v románu Idiot (1868). Dostojevskij byl poslán do vyhnanství na Sibiř a následující čtyři roky strávil v káznicích v Omsku.[4] Dojmy z pobytu ve vězení se promítly do povídky Zápisky z mrtvého domu (1861).Během pobytu mu lékaři diagnostikovali epilepsii, jejíž záchvaty se projevovaly už v dětství. Stráž však považovala jeho záchvaty za předstírání. Na Sibiři však také získal schopnost soustředění a jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností.[9][10]

Koncem února 1854 byl Dostojevskij poslán jako vojín k sibiřskému praporu v Semipalatinsku.[4] S pomocí přátel a jejich intervencí u nového cara Alexandra II. usiloval o zrušení trestu. V den korunovace, 26. srpna 1856, byla oznámena milost pro bývalé Petraševce. Dostojevskému byla vrácena hodnost, ale byl ponechán pod tajným dohledem. Dne 6. února 1857 se Dostojevskij oženil s vdovou Marií Isajevovou, kterou poznal před třemi lety v Semipalatinsku.[3] [6][4]

V dubnu 1857 byla vyhlášena úplná amnestie, podle níž byla děkabristům i petraševcům vrácena šlechtická práva. Dostojevskij měl zase možnost publikovat. Jako první vyšla v časopise Otěčestvennyje Zapiski povídka Malý hrdina. V roce 1859 vyšly Dostojevského romány Strýčkův sen a Vesnice Stěpančikovo a její obyvatelé, v nichž satiricky posuzoval dosavadní poměry v zemi.

Období věznění a vojenské služby bylo v Dostojevského životě zlomové: z utopického socialisty se přerodil v hluboce věřícího člověka. Na svobodu se vrátil jako spisovatel s náboženským posláním. Poznal prostý ruský lid a zamiloval si ho. Věřil, že v každém člověku je skryto něco dobrého.[3] Na základě vlastních zkušeností se stal mnohem citlivějším k lidskému utrpení, k vnitřnímu světu člověka. Dostojevského pobyt na Sibiři se logicky zrcadlí v jeho literární tvorbě. [11]

Návrat do Petrohradu

[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 1859 se Dostojevskij s manželkou a adoptivním synem Pavlem vrátili do Petrohradu.[4] Byl však pod neustálým policejním dohledem, který byl zrušen až v roce 1875. V roce 1860 bylo ve dvou svazcích vydáno jeho dosavadní dílo, avšak bez většího ohlasu. Velkou literární událostí se stalo vydání Zápisků z mrtvého domu (poprvé v plném znění vyšlo v časopise Vremja, (Čas,1861-1862). Novátorské dílo, popisující autorovy zkušenosti z vězení, ohromilo čtenáře v Rusku a získalo uznání kritiky. Kromě beletrie se věnoval i novinářské práci. Společně s bratrem Fjodorem vydával měsíčník Vremja a po jeho zákazu od roku 1864 Epocha.[6][4] Na stránkách těchto časopisů se objevila další Dostojevského díla jako Ponížení a uražení (1861), Špatná anekdota (1862), Zimní poznámky o letních dojmech (1863) a Zápisky z podzemí (1864). Epocha nikdy nedosáhla komerčního úspěchu jako Vremja a byla těžce zadlužená.

V létě 1862 podnikl Dostojevskij svou první zahraniční cestu po západní Evropě. Navzdory skutečnosti, že hlavním účelem cesty byla léčba v německých lázních, v Baden-Badenu spisovatel podlehl hráčské vášni, která mu přinášela neustálé problémy s penězi. Do kasin v Německu se vracel opakovaně několik let. Naposledy hrál ruletu ve Wiesbadenu 16. dubna 1871, kdy po prohře konečně svou vášeň přemohl. V románu Hráč (1866) Dostojevskij popsal nejen svou závislost na hře, ale také zklamání z komplikovaného milostného vztahu s mladou spisovatelkou Apollinarií (Polinou) Suslovovou.[6] Své dojmy z cest po Evropě, úvahy o buržoazní civilizaci i ideálech Velké francouzské revoluce popsal v sérii osmi filozofických esejů Zimní poznámky k letním dojmům. Jeho dřívější sympatie k západu ochladly, pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná.[12] Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Naopak se posílilo jeho národní uvědomění a přesvědčení o nutnosti samostatného rozvoje ruského života.[3] Požadoval návrat k patriarchálním základům národního života, usiloval o proměnu Ruska. Potřebu změny viděl v jedinci a jeho návratu k pokoře. Význam shledával také v návratu k ruským tradicím, čímž si získal carovu přízeň a úctu. Snažil se ubránit důsledkům moderních civilizačních procesů.[11][13] K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojevského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaného individualismu. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál.

Dostojevského manželka Anna s dětmi Fjodorem a Ljubov

V roce 1864 zemřela spisovatelova manželka a starší bratr. Šest měsíců po jeho smrti bylo ukončeno vydávání časopisu Epocha. Poté, co Dostojevskij převzal odpovědnost za dluhové závazky Epochy a dostal se do finančních potíží, byl nucen souhlasit s tíživými podmínkami smlouvy o vydání svých sebraných spisů s nakladatelem F. T. Stellovským. V letech 1865 až 1870 vydal Stellovskij kompletní sbírku Dostojevského děl ve 4  svazcích. V roce 1865 začal pracovat na románu Zločin a trest, který byl v průběhu následujícího roku publikován v časopise Russian Herald. Aby dodržel smlouvu se Stelovským, musel dodat do konce roku 1866 nový román. V časové tísni napsal v říjnu 1866 během 26 dní román Hráč za pomoci stenografky Anny Snitkinové, která se v únoru 1867 stala jeho druhou manželkou.[3][6] V té době se Dostojevskij potýkal s vážnými finančními potížemi, protože kromě splácení dluhů věřitelům podporoval svého nevlastního syna z prvního manželství Pavla Isajeva a pomáhal rodině svého staršího bratra. Dostojevskij navíc neuměl zacházet s penězi. Za těchto okolností manželka vzala správu rodinných finančních záležitostí do vlastních rukou a chránila spisovatele před věřiteli. Dala do zástavy i své věno. Před věřiteli se uchýlil i s rodinou do ciziny, kde vznikly romány Idiot (1868) a Běsi (1871–1872) a řada povídek.[3]

Dostojevského muzeum v obci Stará Russa

Dostojevskij měl z manželství s Annou Snitkinovou čtyři děti:

  • dcera Soňa (1868–1868) se narodila v Ženevě, o několik měsíců později zemřela
  • dcera Ljubov (1869–1926) se narodila v Drážďanech
  • syn Fjodor (1871–1922) se narodil v Petrohradě
  • syn Alexej (1875–1878) se narodil ve městě Stará Russa v Novgorodské oblasti, kde rodina trávila od roku 1871 letní pobyty

Období tvůrčí aktivity a veřejného uznání

[editovat | editovat zdroj]

Do Petrohradu se vrátil v červenci 1871 po čtyřletém pobytu v zahraničí.[4] Následující léta byla obdobím rodinného štěstí i plodné tvůrčí aktivity. V letech 1873–1874 byl redaktorem konzervativního časopisu Občan (Graždanin). V tomto období se zformovalo jeho kritické vnímání buržoazně-liberálních hodnot. Dostojevského úvahy na toto téma se odrazily v románech Výrostek (1875), Bratři Karamazovi (1879–1880) a filozoficko-literárním časopise Deník spisovatele, který vydával v letech 1876–1877 a 1880–1881.[3] [4] Časopis se těšil velké oblibě, což zvyšovalo vliv jeho autora na veřejné mínění. Dostojevskij byl v Rusku uznávanou osobností, jeho láska k mládeži, národu a vlasti mu získala nejvíc příznivců mezi mládeží.[3][6] V roce 1878 byl zvolen členem korespondentem Ruské akademie věd. Na shromáždění u příležitosti odhalení Puškinova pomníku v červnu 1880 pronesl svůj slavný projev, v němž Puškina označil za velkého světového básníka, úzce spojeného s ruským národem.[4] Společnost milovníků ruské literatury jednomyslně zvolila Dostojevského svým čestným členem a korunovala ho obrovským vavřínovým věncem. Puškinova řeč znamenala vrchol Dostojevského popularity. [3] Spisovatelova literární sláva dosáhla vrcholu v průběhu vydávání románu Bratři Karamazovi, který však již nestačil dokončit.

Dostojevského hrob na Tichvinském hřbitově v Petrohradě

Smrt a pohřeb

[editovat | editovat zdroj]

Dostojevskij trpěl chronickou plicní chorobou, která byla příčinou jeho úmrtí 9. února (28. lednagreg.) 1881 ve věku 60 let.[14] Zemřel ve svém bytě v Petrohradě na Kuzněcovské ulici a po zprávě o jeho smrti se s ním přišly rozloučit davy lidí. Pohřeb se konal o tři dny později, v dlouhém průvodu nesli muži rakev na ramenou až na Tichvinský hřbitov.

Dostojevskij věnoval svůj poslední román Bratři Karamazovi své ženě. Po spisovatelově smrti Anna Grigorjevna shromáždila dokumenty týkající se života a díla Dostojevského, vydala jeho díla a připravila své deníky a paměti k vydání.

Dům ve Staré Russi, kde Dostojevský s rodinou pobýval v letních měsících, byl přeměněn na muzeum a je přístupný veřejnosti. Další muzea F.M.Dostojevského se nacházejí v Moskvě, Petrohradě, Omsku, Novokuzněcku a ve vesnici Darovoje.

Filozofické názory

[editovat | editovat zdroj]

Středem pozornosti Dostojevského jako filozofa nebyly ani tak problem gnoseologické a ontologické, jako spíše otázky etické, náboženské, estetické a zčásti sociologické.[15] Dostojevského znepokojovala otázka, jaké jsou příčiny, jež plodí sociální nerovnost, a jaké jsou reálné podmínky, s jejichž pomocí by bylo možno odstranit sociální nespravedlnost a dosáhnout všeobecného blahobytu a bratrství. Dospěl k závěru, že společenské zlo se rodí nejen ze sociálních podmínek, ale především z „dvojaké povahy“ člověka, který v sobě od věků nese „temný“ a „světlý“ princip, sklon k „hříchu“ a sklon k „spravedlnosti“, smysl pro dobro i zlo.[16] Etika Dostojevského, který hlásal křesťanskou myšlenku zdokonalování osobnosti, směřovala proti teorii ruských revolučních demokratu o aktivní úloze sociálního prostředí a o nutnosti jeho přetvoření, mají-li se změnit názory lidí a jejích morálka. V této teorii spatřoval oklešťování svobody a významu osobnosti a redukování „tajuplné“ a „záhadné“ podstaty člověka na „klaviaturu piana“.[15]

Jeho názory formovalo sociální hnutí čtyřicátých let, ale jako hluboce věřící člověk viděl v životě především mravní a náboženský problém, hledání vyššího smyslu bytí. Hlásal národní uvědomění, úctu ke staroslovanským a ruským základům a mravně-politickým zásadám. Prostý lid zůstal, podle jeho názoru, věrný křesťanským zásadám a ideálům. Věřil v osobní svobodu člověka, každý člověk je odpovědný za své činy a zasluhuje spravedlivou odměnu nebo trest. Každý přestupek a hřích musí být vykoupen utrpením. Svoboda člověka nezávisí na vnějších hmotných, politických a ekonomických okolnostech, nýbrž na mravních a náboženských zásadách. Psychologickým základem a hlavním pravidlem mravního života je láska, trpělivost a pokora.[3]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1889)

Dostojevského práce byly přeloženy do více než sto sedmdesáti jazyků.[17] Jeho význam přesáhl rámec beletrie a zahrnuje náboženské myšlení, existencialistickou filosofii, psychoanalýzu, moderní křesťanskou antropologii, ale i diskusi o novověkých kořenech evropské kultury či významu a nebezpečí utopického myšlení.[18]Dostojevskij se svým dílem ovlivnil filozofii dvacátého století a stal zakladatelem moderního psychologického románu, i když sám sebe jako psychologa odmítal.[11]

Prostřednictvím svých postav rozvažuje ve svých románech nad smyslem lidského života. Ve svých dílech psychologicky rozebíral postavy s různými duševními poruchami, jenž byly mnohdy postaveny před rozhodující životní situaci, kterou byly nuceny řešit. Demonstroval krizové příznaky v psychologii současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy, zachytil soudobé hnutí anarchistických teroristů i morální a existenciální problematiku. Mistrně popsal nejtemnější stránky lidské psychiky. Klíčovými motivy jeho románů jsou konflikt vnitřní čistoty s morálním úpadkem a očistná síla utrpení. Ve složitém vnitřním světě jeho postav se sváří dobro se zlem, láska s nenávistí, pud sebezáchovy se sebedestrukcí, víra se skepsí. Dostojevského dílem prostupují dvě základní roviny: sociální a existenciální. Před sibiřským vyhnanstvím byl Dostojevskij utopický socialista, podle literárních historiků se posléze vyvinul v pravoslavného monarchistu. Zásadně odmítal násilí jako prostředek řešení sociální otázky.

První období

[editovat | editovat zdroj]

Díla prvního období Dostojevského tvorby patřila k různým žánrům. Byl silně ovlivněn N. V. Gogolem, jeho raná próza je spjata s poetikou tzv. naturální školy. [19] Od padesátých let se v jeho prózách objevují humoristické a satirické prvky. Kromě řady povídek (Pan Procharčin, Žena někoho jiného, Žárlivý manžel, Malinký hrdina a jiné) sem patří novely

  • Chudí lidé (Бедные люди; 1846) – román v dopisech. Touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav. Snažil se vyložit jejich vnitřní svět, a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.
  • Bílé noci (1848) – lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním.
  • Dvojník (1849) – novela, první z hlubinných analýz rozdvojené psychiky člověka pod tlakem okolního odcizeného světa.
  • Nětočka Nězvanovová (1849, vydáno 1866) – novela, dívka vyrůstající uprostřed největší mravní a fyzické bídy, v rozhárané rodině svého otčíma, nadaného, ale zkrachovaného hudebníka, si uchovává naději na lásku
  • Strýčkův sen (1859) – Dostojevskij poprvé v ruské literatuře vylíčil osud bezprávného „mladého“ člověka jako sociální tragédii a objevil v něm hlubokou lidskost. Na tragiku vlastního života reagoval Dostojevskij i svým černým humorem.
  • Ves Štěpančikovo a její obyvatelé (1859) – popis ruské vesnice s charakteristikou jejích obyvatel s prvky satiry

Přechodné období

[editovat | editovat zdroj]
  • Uražení a ponížení (1861) – čtyřdílný román v sentimentálním stylu, postavy v extrémních psychických polohách vytvářejí složitý obrazec milostných vztahů a propletenců, včetně náznaků politických intrik. Dostojevskij opět zdůrazňuje nutnost zastat se chudých a bezmocných proti krutosti mocných.
  • Zápisky z mrtvého domu (1861) - kronika života v sibiřské káznici vytvořená na základě vlastních zkušeností. Výjimečné prostředí a výjimečné postavy (vrazi, političtí vězni) v krajní existenciální situaci nepropadají šílenství; naopak usilují o  znovuvybudování duševní rovnováhy, i když někdy vše končí v zoufalství existenciálního tlaku
  • Zápisky z podzemí (1864) – novela předjímající existencialismus, drásavý portrét člověka, jehož přesvědčením je nenechat sebou nikdy manipulovat, i kdyby to bylo ospravedlňováno „prospěchem“ a „pokrokem“. V polemice s Černyševským popírá utopické představy o přechodu ke spravedlivějšímu uspořádání světa.

Zralá díla

[editovat | editovat zdroj]

Dostojevskij se od povídek a novel menšího rozsahu dostává k velké epice. V románech a povídkách tohoto období psal o téměř výhradně o lidském chování v mezních situacích. Zabývá se otázkou lidského svědomí a odpovědnosti za lidské konání. Hledá ideál svobodného člověka, který si dokáže utvořit vlastní názor a stát si na něm. Je mistrem psychologické analýzy. [8]

  • Zločin a trest (1866) – hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak musí zabít i ji (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí se svým činem. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kde je mu Soňa oporou. Román klade závažné společenské a filozofické otázky. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.
  • Hráč (1866) – román, ve kterém použil autor své zkušenosti s hráčskou vášní, poukazuje na zhoubné působení peněz, sonda do tehdejší společnosti a doby.
  • Idiot (1868) – hlavní hrdina kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, se po dlouhé době léčení ve Švýcarsku vrací do Petrohradu, do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své nemoci označován za „idiota“. Jeho šílenství je středem posměchu; dvě ženy, které miluje, od něho odcházejí. Svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. Svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí dokonce nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.
  • Běsi (též Běsové, 1871–72) – hlavní myšlenka tohoto díla je vyjevena v soudobém Rusku, které hlavnímu hrdinovi Štěpánu Trofimovičovi přijde nemocné, plné neduhů a morových ran, plné běsů a běsíků, co se v jeho milém Rusku nashromáždilo. Satira na společenskou obrodu.
  • Výrostek (1875) – román vykresluje morální rozpor chlapce, který hledá své místo ve společnosti. Je psán formou retrospektivních zápisků hlavního hrdiny o bouřlivých událostech, které se odehrály po jeho příjezdu k otci do Petrohradu.
  • Bratři Karamazovi (1879) – poprvé vydáno 1879–1880, Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou (Legenda o Velkém inkvizitorovi). Otec Fjodor Pavlovič Karamazov je zhýralec, který se o žádného svého syna nestaral (Dimitrij, Ivan, Aljoša, Smerdakov už vůbec) Starší syn Dimitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša žije zasvěceným životem v klášteře. Dimitrij se s otcem soudí o majetek, který mu má odkázat, i když vina je na obou stranách. Jednoho dne je však Fjodor zavražděn a z vraždy je obviněn Dimitrij. Kniha čtenářovi neodpovídá na otázku, kdo vraždu skutečně spáchal. Román má mnoho dalších důležitých dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi Kateřinou a Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor. ) Jde o hlubokou analýzu člověka a ruské společnosti v 2. polovině 19. století.

Kromě těchto velkých románů Dostojevskij napsal v sedmdesátých letech povídky Věčný manžel (1870), příběh nečekaného setkání, odkrývající postupně i ty nejskrytější a nejspodnější dimenze lidského charakteru a Něžná (1876) o tragickém milostném vztahu dvou lidí z odlišných společenských vrstev. Programově se věnoval i publicistické činnosti prostřednictvím osobního časopisu Deník spisovatele, který vydával od roku 1876. Dostojevskij v něm uveřejňoval stati vyznačující se hlubokou láskou k vlasti i vírou ve velké poslání ruského národa.

Ohlas po smrti

[editovat | editovat zdroj]

V Rusku byl Dostojevskij do roku 1917 přijímán rozporuplně. Do jeho hodnocení se promítalo ztotožňování autora s postavami jeho děl, což vedlo k odmítavému postoji části odborné kritiky. V Sovětském svazu Dostojevskij nezapadal do rámce oficiální marxistické literární kritiky, protože vystupoval proti násilným metodám revolučního boje, hlásal křesťanství a vystupoval proti ateismu. Jeho dílo bylo opomíjeno, nepatřil mezi oficiální spisovatele uznávané sovětskou vládou. Jedním z nejtvrdších odpůrců byl Maxim Gorkij. Teprve v roce 1956 byl rehabilitován sovětskou literární kritikou, když Dostojevského úspěch na Západě převážil jeho ideologické hříchy proti sovětskému režimu a nálepka „reakční“ z jeho popisu zmizela. Byl zařazen mezi klasiky ruské a sovětské literatury, vyšly jeho kompletní spisy. Sovětští badatelé se od konce 80. let zapojili do činnosti Mezinárodní vědecké společnosti Dostojevského, která byla z iniciativy ruských emigrantů založena v roce 1971 v NSR za účelem studia života a díla tohoto spisovatele.[20]

V západních zemích byly Dostojevského romány populární od začátku 20. století. Překlady do němčiny, švédštiny, dánštiny, francouzštiny, norštiny a angličtiny se objevily až po jeho smrti. V češtině vyšla jako první v roce 1882 jeho novela s názvem Aninka Nezvanova (v originále Nětočka Nezvanova).[6] Vliv Dostojevského je zřejmý v dílech mnoha zahraničních klasiků, včetně Marcela Prousta, André Gida, Alberta Camuse, Jeana-Paula Sartra  ve Francii, Knuta Hamsuna  v Norsku, Thomase Manna, Hermanna Hesse, Heinricha Bölla v Německu, Williama Faulknera, Ernesta Hemingwaye  v Americe, Kobo Abeho, Kenzaburo Oeho  v Japonsku.

Mnoho jeho románů a povídek bylo inspirací pro tvorbu hudebních děl. Mezi nejznámější a nejčastěji uváděné patří opery Hráč Sergeje Prokofjeva (premiéra v Bruselu 1929), Zápisky z mrtvého domu Leoše Janáčka (premiéra v Brně 1930), Raskolnikov Heinricha Sutermeistera (premiéra ve Stockholmu 1948), Idiot Mieczysława Weinberga (1986), Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše (premiéra v Praze 1928). [17]

Dramatická povaha spisovatelovy kreativity vedla ke vzniku mnoha divadelních inscenací. Premiéra prvního představení podle románu Běsi se konala 29. září 1907 v Petrohradě. V Moskevském uměleckém divadle (MCHAT) byly poprvé uvedeny inscenace Bratři Karamazovi v roce 1910 a Běsi (pod titulem Nikolaj Stavrogin 23. října 1913). Dramatik a scenárista Leo Birinski podle románu Zločin a trest napsal divadení hru Raskolnikov, která byla uvedena v Geře roku 1913. Tento román zdramatizoval i polský režisér Andrzej Wajda, který jej uvedl na scénu v roce 1983. [21] Různé dramatizace Dostojevského románů Idiot, Bratři Karamazovi, Zločin a trest, Běsi, Hráč a další jsou zařazovány na repertoár mnoha divadel v České republice. [22]

Zájem projevil i filmový průmysl, počet filmových a televizních adaptací Dostojevského povídek a románů již přesáhl stovku. [23] První snímky vznikly v Rusku v roce 1915 (Bratři Karamazovi, Nikolaj Stavrogin). V cizině měly v roce 1921 premiéru dva němé filmy režiséra Carla Froelicha (Irrende Seelen na motivy románu Idiot a Bratři Karamazovi). V pozdějších letech dosáhl značnou popularitu film Hráč (1958) s Gérardem Philipem v hlavní roli. Roku 1988 vytvořil režisér Andrzej Wajda adaptaci románu Běsi (hrají: Isabelle Huppertová, Philippine Leroy-Beaulieu). Československá televize natočila v roce 1967 podle povídky Něžná film s názvem Krotká, který získal cenu Zlatá nymfa na festivalu v Monte Carlu. Celovečerní filmy na motivy Dostojevského románů natočili Petr Zelenka (Karamazovi, 2008) a Saša Gedeon (Návrat idiota,1999). [23]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Достоевский, Фёдор Михайлович na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Catalog of the German National Library. Dostupné online. [cit. 2024-02-18].
  2. ↑ DOSTOJEVSKIJ, Fjodor Michajlovič. Zločin a trest. Frýdek-Místek: Alpress, 2014. 504 s. ISBN 978-80-7466-541-7. Kapitola Doslov, s. 503–504. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l VRZAL, Augustin Alois. Historie literatury ruské XIX. století. Velké Meziříčí: Šašek a Frgal, 1897. Dostupné online. S. 305–318. 
  4. ↑ a b c d e f g h i Slovník ruských spisovatelů. Praha: Lidové nakladatelství, 1972. S. 64–66. 
  5. ↑ DOLININ, A. S. Dostoevsky among the Members of the Petrashevsky Circle. Soviet Studies in Literature. 1987-07-01, roč. 23, čís. 3–4, s. 137–177. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0038-5875. DOI 10.2753/RSL1061-1975230304137. 
  6. ↑ a b c d e f g NOVOTNÝ, Vladimír. Přemožitelé času sv. 3. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Nakladatelství MON, 1987. Kapitola Fjodor Michajlovič Dostojevskij, s. 11–15. 
  7. ↑ Fyodor Dostoevsky is sentenced to death. History.com [online]. [cit. 2021-09-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b JANČÍKOVÁ, Šárka. Nevyzpytatelné nitro. Proč jsou díla Fjodora Michajloviče Dostojevského fascinující i dvě století po jeho narození. Vltava [online]. [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  9. ↑ ROBINSON, Harlow. How Siberia Concentrated His Mind. The New York Times. 1986-08-31. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  10. ↑ MORGAN, H. Dostoevsky's epilepsy: a case report and comparison. Surgical Neurology. 1990-06, roč. 33, čís. 6, s. 413–416. PMID: 2161565. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0090-3019. DOI 10.1016/0090-3019(90)90155-i. PMID 2161565. 
  11. ↑ a b c Fjodor Michajlovič Dostojevskij :: Analýza literárních děl. analyza-literarnich-del.webnode.cz [online]. [cit. 2023-12-09]. Dostupné online. 
  12. ↑ FRANK, Joseph. Dostoevsky: The Encounter with Europe. The Russian Review. 1963, roč. 22, čís. 3, s. 237–252. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0036-0341. DOI 10.2307/126268. 
  13. ↑ KOHN, Hans. Dostoevsky's Nationalism. Journal of the History of Ideas. 1945, roč. 6, čís. 4, s. 385–414. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0022-5037. DOI 10.2307/2707342. 
  14. ↑ Fjodor Dostojevskij. FDb.cz [online]. [cit. 2023-12-10]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b Michajlovová 1962, s. 39.
  16. ↑ Ščipanov 1976, s. 518.
  17. ↑ a b CHALOUPKA, David. Fjodor Michajlovič Dostojevskij inspiruje operu [online]. Opera Plus, 2021-11-11 [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  18. ↑ NYKL, Hanuš. Seminář Dostojevskij dnes. Slavia. 2007, roč. 76, čís. 1, s. 110–112. Dostupné online. 
  19. ↑ POSPÍŠIL, Ivo. Světový autor: trojí Dostojevski [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2014 [cit. 2023-12-09]. Dostupné online. 
  20. ↑ International Dostoevsky Society & North American Dostoevsky Society. International Dostoevsky Society | North American Dostoevsky Society [online]. [cit. 2023-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Zločin a trest - iVysílání | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  22. ↑ Fjodor Michajlovič Dostojevskij | i-divadlo.cz. www.i-divadlo.cz [online]. [cit. 2023-12-10]. Dostupné online. 
  23. ↑ a b Fjodor Michajlovič Dostojevskij | Zajímavosti. ČSFD.cz [online]. [cit. 2023-12-10]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Dostojevského díla na internetu v češtině

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Fjodor_Michajlovič_Dostojevskij&oldid=24447053“