Čistec hlíznatý
 Čistec hlíznatý | |
|---|---|
 Čistec hlíznatý (Stachys affinis) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | hluchavkotvaré (Lamiales) |
| Čeleď | hluchavkovité (Lamiaceae) |
| Podčeleď | (Lamioideae) |
| Rod | čistec (Stachys) |
| Binomické jméno | |
| Stachys affinis Bunge, 1833 | |
| Synonyma | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Čistec hlíznatý (Stachys affinis) je vytrvalá rostlina, kvetoucí v letním období drobnými bílými květy na až 40 cm vysoké lodyze. V půdě jí narůstají četné světle šedé hlízy, které jsou poživatelné a rostlina se pro ně pěstuje častěji než pro květy. Pochází z Asie a ve středoevropské přírodě, z důvodu chladného letního počasí, většinou nevykvete.
Bylina byla v minulosti známa pod jménem čistec Sieboldův (Stachys sieboldii), pojmenována podle německého biologa jménem Philipp Franz von Siebold, nebo jako poddruh čistce bahenního.[1][2][3]
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Rostlina je původním druhem v severní a střední Číně a Myanmaru, odkud se brzy rozšířila do Japonska a blízkých asijských zemí. Ve své domovině roste na mokrých až zaplavovaných stanovištích na horských svazích až do nadmořské výšky blízké 3000 m n. m.
Později byla přivezena do Evropy, v roce 1882 se dostala do Francie a pět let nato již byla rozšířena v mnoha zahradách, na přelomu 19. a 20. století se dostala do Německa a Itálie a o málo později i do Severní Ameriky. Dnes je rozšířená v mírném pásu obou polokoulí s výjimkou Austrálie.
V českých zemích byla již počátkem 20. století místně pěstována v zelinářských zahradách i na polích. Brzy dostala do volné přírody, kde byla poprvé zjištěná na Turnovsku v roku 1924. V Česku je považována za nepůvodní druh, neofyt, za rostlinu přechodně zavlečenou.[1][2][4][5]
Ekologie
[editovat | editovat zdroj]Je rostlinou vytrvalou a mrazu odolnou, hlízy mohou přečkat zimu v půdě. Rostlina je nenáročná, nesnáší však trvale zamokřenou půdu, preferuje lehčí, nevysychavé a dostatečně živinami zásobené půdy, snáší stinná stanoviště. V suché nebo těžké jílovité půdě vytváří málo a drobných hlíz. Ve středoevropských podmínkách většinou nekvete a množí se pouze hlízami. Pokud vykvete, tak v červenci a srpnu. Ploidie druhu je 2n = 16.[5][6][7][8]
Popis
[editovat | editovat zdroj]Vytrvalá rostlina s přímou lodyhou, za kvetení vysokou 20 až 40 cm, která vyrůstá z nevelké, zaškrcované hlízy. Lodyha je slabě hranatá, měkce chlupatá, častěji jednoduchá než větvená a porostlá vstřícnými listy, spodní jsou řapíkaté a horní přisedlé. Jejich čepele jsou 3 až 12 cm dlouhé a 1,5 až 6 cm široké, vejčité až eliptické, na koncích dlouze zašpičatělé, po obvodě pilovité a silně chlupaté, nahoře přecházejí v celokrajné listeny; palisty nejsou vyvinuté. Od kořene vyrůstají četné plazivé podzemní výběžky, jejichž konce jsou ztlustlé do prstencovitě zaškrcovaných hlíz, 1 až 2 cm hrubých a 2 až 7 cm dlouhých. Hlíza je v uzlinách (nodech) zúžená, má tenkou, neroztrhanou a nezjizvenou perleťovou slupku a pod ní bílou dužinu, v půdě se podobá ponravě či velké housence.
Na konci lodyhy vyrůstají v lichopřeslenech růžové 1,5 cm dlouhé, oboustranně souměrné, dvoupyské, dvoupohlavné květy sestavené do hustého lichoklasovitého květenství. Kalich s trubkou je zvonkovitý a za plodu přibližně do třetiny rozeklaný v pět nafialovělých, kopinatých cípů hustě porostlých žláznatými chloupky a ukončených tuhou špičkou. Koruna je dlouhá až 15 mm, rovná trubka je světle nachová, horní dvoulaločný pysk je rovný, svrchu chlupatý a znatelně kratší, spodní třílaločný je tmavěji zdobený, dolu sehnutý a téměř nedělený. V květu jsou čtyři tyčinky s prašníky, dvě přední jsou delší. Svrchní semeník je vytvořen ze dvou plodolistů a následkem nepravých přehrádek vznikly čtyři oddíly a v každém je po jednom vajíčku. Čnělka s bliznou je jediná. Ve čtyřlaločném podsemeníkovém valu je vylučován nektar pro opylující hmyz.
Plod jsou čtyři černohnědé, slabě lesklé tvrdky (semena) asi 2 mm dlouhé a 1,5 mm široké. Bývají volně uložené na dně vytrvalého kalichu a po uzrání snadno vypadávají. Statná rostlina ročně vyprodukuje i 300 tvrdek. Jsou rozšiřované větrem nebo mravenci. Ze semene nejdříve vyrůstají jen nitkovité kořínky a teprve v druhé polovině roku se začíná vytvářet drobná hlíza.[1][2][3][6][7][8][9]
Rozmnožování
[editovat | editovat zdroj]Na podzim po uschnutí lodyhy lze v půdě, v různé hloubce a vzdálenosti od kořene nalézt, v závislosti na klimatických a půdních podmínkách, 10 až 50 hlíz. Z nich následným rokem každá může zakořenit a vypustit lodyhu s listy, případně i vytvořit květenství. Zůstane-li hlíza celá, vyroste z ní dalším rokem jedna rostlina, při jejím rozlámání často z jednotlivých částí, z každého spícího očka, samostatná rostlina. Hlíza, z níž rostla současná lodyha, na podzim zaniká.
Protože se nerozmnožuje semeny, ale hlízami, může růst pouze na místech, kde byl lidmi zanesen. Roste hlavně na místech bývalých zahrad a skládek zahradního odpadu. Někteří zahrádkáři, nechtíce si zaplevelit zahrádku, jej vysazovali na vlhká, pustá místa na březích řek, příkopů, po okrajích křovin (snáší stín) i na opuštěných vlhkých loukách.[5][7][8][9]
Význam
[editovat | editovat zdroj]Jsou poživatelné syrové i vařené, mají tenkou blanitou kůži, křupavou dužinu a po umytí se jedí loupané i neloupané. Mají ořechovou příchuť a používají se syrové jako součást salátů, nebo se krátce povaří ve slané vodě a omastí máslem. Po vystavení vzduchu mění barvu, ztrácejí chuť a měknou, nejdou dlouhodobě skladovat. Nejlepší je sklízet hlízy podle potřeby. Začínají klíčit od +5 °C, vývoj hlíz trvá pět až sedm měsíců. Vysazují se v březnu a sklízejí od října do zámrazu nebo až na konci zimy. Je při sklizni prakticky nemožné najít v půdě všechny hlízy, vždy tam nějaké zůstanou a v následující sezóně vyrostou.
Hlízy jsou výživné a lehce stravitelné, jsou vhodné zvláště pro nemocné. Za sucha obsahují až 90 %. tetrasacharózy (stachyózy) tvořené galaktózou, glukózou a fruktózou, mají vysoký obsah vlákniny, draslíku a minimum tuků.[5][7][8][10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR, díl 6. Praha: Academia, 2000. 770 s. ISBN 80-200-0306-1. Kapitola Stachys affinis, s. 622–623.
- ↑ a b c CHYTRÝ, Milan; PYŠEK, Petr; LEPŠ, Jan et al. PLADIAS: Čistec hlíznatý [online]. Botanický ústav AV ČR, Masarykova univerzita v Brně, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, rev. 2014–2018 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ a b LI, Xi-wen; HEDGE, Ian C. Flora of China: Stachys affinis [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ POWO: Stachys affinis [online]. Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, UK, rev. 2021 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d Plants For a Future: Stachys affinis [online]. Plants For a Future, Dawlish, Devon, UK [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b POLÍVKA, František. Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí: Čistec hlíznatý [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, 1908 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ a b c d PEKÁRKOVÁ, Eva. Nejnovější směry ve šlechtění zelenin (4). Kořenové zeleniny III. S. 117–118. Živa [online]. Academia, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., Praha, 2005 [cit. 2021-01-17]. Čís. 3, s. 117–118. Dostupné online. ISSN 0044-4812.
- ↑ a b c d Méně známé druhy zeleniny: Čistec hlíznatý [online]. Agronomická fakulta, Mendelova univerzita, Brno, rev. 19.01.2005 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ a b NAGY, Tom. Stachys affinis [online]. River City Mushrooms, Winnipeg, Manitoba, CA, rev. 2017-03 [cit. 2021-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-11-25. (anglicky)
- ↑ MERTOVÁ, Monika. Netradiční rostliny ve výživě. Lednice, 2016 [cit. 2021-01-17]. Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně. Vedoucí práce Aleš Jezdinský. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu čistec hlíznatý na Wikimedia Commons 
Taxon Stachys affinis ve Wikidruzích
