Antonín Marek

Antonín Marek
Jeho Milost; Antonín Marek
	libuňský jemnostpán; čestný kanovník litoměřické kapituly
	Antonín Marek (rytina V. Máry)
Církev	římskokatolická
Provincie	česká
Diecéze	litoměřická
Sídlo	Libuň
Svěcení
Kněžské svěcení	1808
Osobní údaje
Datum narození	5. září 1785
Místo narození	Turnov, Habsburská monarchie
Datum úmrtí	15. února 1877 (ve věku 91 let)
Místo úmrtí	Praha, Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Praha, Vyšehradský hřbitov
Národnost	česká
Povolání	překladatel, básník, spisovatel, katolický kněz, filozof, lexikograf a jazykovědec
Známý díky	literárnímu dílu pod pseudonymem Bolemír Izborský
	multimediální obsah na Commons; citáty na Wikicitátech
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

matriční zápis o narození a křtu Antonína Marka (matrika N index N 1784-1794 Turnov (SOA Zámrsk))

Antonín Marek, zvaný libuňský jemnostpán, známý také pod pseudonymem Bolemír Izborský, (5. září 1785, Turnov – 15. února 1877, Praha) byl český římskokatolický kněz, čestný kanovník litoměřické kapituly, básník, překladatel a jazykovědec.

Život

Narodil se v Turnově v rodině kamenářů. V jedenácti letech jej rodiče poslali na studia do cisterciáckého kláštera v Křesoboru (Grüssau, Krzeszów) v dnešním Polsku. Roku 1800 mu zemřel otec a on pokračoval ve studiích v Praze. V letech 1804–1808 studoval v Litoměřicích teologii. Zde se seznámil s Josefem Jungmannem a stali se celoživotními přáteli. Jungmannovi se bystrý mladík zalíbil a brzy jej zapojil do své vědecké činnosti. Marek se na Jungmannových projektech podílel od roku 1807. V předmluvách ke svému Slovníku česko-německému vyzdvihuje Jungmann Markův přínos; Marek sem dodával nová vhodná slova.

Po svém vysvěcení (1808) působil na několika místech jako kněz. Prvním místem byly Rožďalovice, kde rok kaplanoval, pak vystřídal Libuň, Tatobity a Hrubou Skálu, 1820 se stal farářem v Týně u Rovenska pod Troskami a roku 1823 se vrací do Libuně, kde zůstal až do roku 1876. Libuňská fara se stala jedním z center obrozeneckého života v kraji mezi Jičínem a Turnovem.

Své všeslovanské přesvědčení vyjádřil např. roku 1833 ve stati Slovan, kde vidí pro budoucnost národa spojení s Rusy a Poláky. Jako básník se stal předchůdcem Jana Kollára, když vyjadřoval obavu o osud českého národa. Překládal např. Schillera, Ovidia, 1823 uveřejnil překlad divadelní hry Omylové od W. Shakespeara. Mnoho děl, hlavně etnografických, přeložil z ruštiny.

Vytvořil řadu dnes běžných českých slov, u jiných společně s Josefem Jungmannem upravovali jejich pravopis. Vrcholem jeho jazykovědného díla je Logika neboli Umnice (1820, přepracována 1844). Zde vytvořil kompletní české filozofické vědecké názvosloví, které z velké části přetrvalo dodnes, např. věda, předmět, obsah, rozsah, druh, názor, domněnka.

V Libuni pořádal pravidelné nedělní schůzky s lidmi z vesnice a okolí, které seznamoval s novými událostmi i s poznatky z hospodářského života a vědy. V letech 1844–1858 byl školním dozorcem a školství na Turnovsku pozvedl na vysokou úroveň. Učitele především vzdělával, kladl důraz na užívání pomůcek (glóbusy). Snažil se zavádět na školách latinku místo používaného kurentu. Významně se zasloužil o založení druhé nejstarší knihovny v Čechách v Turnově, rozšířil knihovnu na faře v Libuni.

Na konci září 1876 odjel na odpočinek do Prahy, kde po pár měsících zemřel. Je pochován na Vyšehradě a náhrobek zdobí od 1934 busta od Josefa Drahoňovského.

Dílo

Poezie

Má vlasť (1807) - první publikovaná báseň v časomíře
Marek Jungmannovi (1814, 1820) - Soubor vlasteneckých básní, stylizovaných jako básnické dopisy Josefu Jungmannovi. Vyjadřuje v nich naději na obrození Slovanů. Dílo je pokládáno za jakéhosi předchůdce Kollárovy Slávy dcery.
Píseň k pokoji – báseň

Hymny

Prosba k Bohu v nouzi nynější
Píseň za ourodu

Ódy

Na Trosky

Elegie

U hrobu Fortunata Durycha
Na hřbitově
U hrobu mateře

Filozofická díla

Logika nebo umnice (1820)
Základní filosofie. Logika. Metafysika (1844) – první filozofické dílo v češtině

Odkazy

Literatura

BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 334–342.
Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 629–630.
JAKUBEC, Jan. Antonín Marek : jeho život a působení i význam v literatuře české. Praha: F. Bačkovský, 1896. 241 s. Dostupné online.
KULÍŠKOVÁ, Alžběta. Sborník Od Ještěda k Troskám, 1/2007, ročník XIV., str. 37.
OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/I. M-O. Praha: Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 95–99.
PETERA, V. Géniové církve a vlasti. Rkp. uložený v Centrální katolická knihovně KTF UK v Praze. Praha, 1964.
ŠULCOVÁ, Marie. Antonín Marek : buditel národa. Varnsdorf : Kruh přátel muzea Varnsdorf, 2002. 51 s. ISBN 80-238-9136-7.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Marek na Wikimedia Commons
Osoba Antonín Marek ve Wikicitátech
Encyklopedické heslo Marek v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Autor Antonín Marek ve Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Marek
Antonín Marek v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
Portrét Antonína Marka s rukopisným životopisem Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
Antonín Marek v mladším věku Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
Náhrobek Antonína Marka na Vyšehradě Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
Antonín Marek ve Slovníku českých filosofů
Antonín Marek na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.