„Fotografie, kterou jsem opravdu nikdy nechtěl pořídit“. Tak popsal oficiální vatikánský fotograf Arturo Mari snímek postřeleného papeže Jana Pavla II. v náručí svého osobního sekretáře.
Mari měl neobyčejnou kariéru. Fotil šest Svatých otců. Prvního z nich, Pia XII., zachytil už ve svých šestnácti letech. Své řemeslo pověsil na hřebík za pontifikátu Benedikta XVI. Nejtěsnější vztah však navázal s jeho předchůdcem.
„Byl jsem s ním sedmadvacet let, od prvního do posledního dne. Mohu říci, že se ke mně choval jako k synovi, vnímal jsem ho jako otce,“ prohlásil Mari. S prvním slovanským papežem v dějinách církve strávil i nejdramatičtější moment jeho života a byl i u toho, když v ikonickém gestu svému atentátníkovi odpustil.
Středa třináctého května 1981 byla dnem jako každým jiným. Jan Pavel II. projížděl papamobilem přes Svatopetrské náměstí a vítal se s poutníky, když spirituální atmosféru církevního státu prořízly čtyři výstřely.
„Slyšel jsem, že ze Svatopetrského náměstí najednou odletěli všichni holubi,“ vzpomínal později novinář Włodzimierz Rędzioch. Mezi poutníky vypukla panika, šířila se slova o atentátu. Vedoucí polských poutníků začal odříkávat růženec, náměstím se nesly modlitby za šedesátiletého rodáka z polských Wadowic.
Papamobilem ho spěšně odvezli do vatikánského Ředitelství zdravotnických služeb, kde jej prohlédl osobní lékař a rozhodl o okamžitém přesunu do šest kilometrů vzdálené nemocnice Gemelli. První sanitka byla rozbitá, musela tak přijet jiná, urgentní převoz navíc komplikovaly ucpané ulice v centru Říma.
Přesto se zraněného papeže podařilo do nemocnice dostat včas. Lékaři diagnostikovali průstřel břicha a poškození tenkého a tlustého střeva, další střela zasáhla ruku. Jan Pavel II. ztratil tři litry krve, takže mu jeho osobní sekretář před pětihodinovou operací pro jistotu udělil poslední pomazání.
„Vzpomínám si na cestu do nemocnice,“ popsal papež o mnoho let později ve své autobiografii Paměť a identita. „Chvíli jsem zůstal při vědomí. Měl jsem pocit, že přežiji. Trpěl jsem, byl důvod se bát, ale měl jsem takovou zvláštní důvěru. Řekl jsem otci Stanisławovi, že útočníkovi odpouštím.“
Odpuštění
Svá slova naplnil o dva roky později, kdy atentátníka navštívil v jeho cele v římském vězení Rebibbia. Byl u toho opět Arturo Mari, jehož snímky vzápětí obletěly svět. Vatikán je vyslal do světa jako symbol odpuštění.
„Římskokatolická církev po mnoho staletí používala obrazy, malby, sochy, architekturu k vyjádření svých duchovních záměrů,“ vysvětlil papežovy úmysly časopis Time, který dal fotku ze setkání na titulní stranu. „Papež přivedl fotografa a kameramany, protože chtěl, aby obraz z římské cely viděl celý svět. Svět, jenž je plný jaderných arzenálů a nenávisti, nepřátelských velmocí a nesmiřitelného fanatismu.“
Fotky pořízené v římské káznici se vyznačují velmi intimní atmosférou a vyvolávají dojem zpovědi. Papež na nich drží ruku muže, který jej málem připravil o život a usmívá se na něj. „Smysl odpuštění Jana Pavla II. byl hluboce křesťanský. Objal svého nepřítele a odpustil mu,“ popsal časopis Time.
„Oba muži se posadili těsně vedle sebe na plastové židle v rohu cely, mimo doslech. Chvílemi to vypadalo, jako by papež poslouchal, jak se turecký muslim Ağca zpovídá. Jan Pavel se v jednu chvíli předklonil v kněžském postoji, hlavu měl skloněnou a čelo pevně sevřené v dlaních, zatímco mladší muž mluvil,“ popsal tichý rozhovor časopis Time.
Na konci setkání Ağca políbil papežův prsten a v muslimském gestu úcty přitiskl papežovu ruku na čelo. Jan Pavel II. mu předal malý dárek v bílé krabičce, růženec ze stříbra a perleti. „To, o čem jsme mluvili, zůstane naším tajemstvím,“ řekl, když vyšel z cely. „Mluvil jsem s ním jako s bratrem, kterému jsem odpustil a který má mou plnou důvěru.“
Nebyla to náhoda, věřil papež
Jan Pavel II. byl přesvědčený, že jeho přežití nebylo jen otázkou štěstí. Ağca na něj totiž vystřelil přesně na čtyřiašedesáté výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě. Sám se proto vydal na poutní místo v Portugalsku, kde se rok po první světové válce údajně třem pasáčkům zjevila Ježíšova matka, a poděkoval jí za záchranu svého života. Do její koruny vložil kulku, jež ho měla zabít.
Věřil, že fatimská proroctví mluvila o atentátu i o tom, že ho přežije. Domníval se také, že Ağca byl profesionální atentátník, který jednal na příkaz někoho jiného. Dodnes zůstává otázkou, kdo si jeho vraždu mohl objednat.
Objal umírajícího syna, ona fotila. Kristus s AIDS zatřásl světem reklamy |
Dnes šestašedesátiletý rodák z východní Anatolie byl spojovaný s tureckou ultranacionalistickou organizací Šedí vlci. Tvrdil, že ho vycvičila marxistická Lidová fronta pro osvobození Palestiny pod patronátem bulharského komunistického vedení. Do atentátu prý byla zapojena i KGB, později však od tohoto tvrzení odstoupil.
Teorii o zapojení sovětů v roce 2006 podpořila italská parlamentní komise s tím, že se Moskvě údajně nelíbila papežova podpora polského protikomunistického hnutí. Podle některých konspiračních teorií ale v incidentu měla naopak prsty CIA s cílem vhrnout špatné světlo na SSSR, například u nás Rudé právo vydalo brožuru Vylhaná stopa obviňující Reaganovu administrativu.
Vyšetřovatelé nikdy nenašli přesvědčivé důkazy, které by ukazovaly na napojení na jakoukoliv zájmovou skupinu. Sám atentátník se ukázal být velmi nevěrohodným zdrojem. Tvrdil, že je mesiáš, čímž vzbudil pochyby o svém psychickém zdraví. V roce 2023 řekl, že chtěl zabít papeže a pak spáchat sebevraždu. „Chtěl jsem zanechat stopu v historii a pak odejít.“
Na papežovu žádost dostal v červnu 2000 milost. Italské úřady jej poté vydaly do Turecka, kde si odpykal trest za vraždu novináře, již spáchal dva roky před atentátem na Svatopetrském náměstí.
Na místo činu se vrátil před deseti lety, aby na hrob Jana Pavla II. položil květiny. Byla to jeho první návštěva Vatikánu od neúspěšného atentátu. Chtěl se osobně setkat s papežem Františkem, vatikánští úředníci to však zamítli. „Položil květiny na hrob Jana Pavla II.,“ řekl tehdejší vatikánský mluvčí Federico Lombardi. „Myslím, že to stačí.“