Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Číslo podstatných jmen (dvoje housle, hromady listí) (Skrýt)

Gramatickou kategorii čísla podstatných jmen můžeme vysvětlit jako schopnost podstatného jména reflektovat ve svých formách vztah k množství. Základním protikladem je zde jednost (singularita) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „jeden“ (muž) a nejednost (pluralita) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „víc než jeden“ (muži), které jsou vyjadřovány tzv. číslem jednotným a množným. Význam množství je pak utvářen kombinací podstatných jmen s číslovkami (deset lidí) nebo s jinými slovy, která pojmenovávají množství (např. tisícovka lidí).

Většina podstatných jmen má schopnost vytvářet tvary jednotného i množného čísla. Jména s touto schopností řadíme mezi jména počitatelná. Nepočitatelným jménům chybí určitý soubor tvarů (buď jednotné, nebo množné číslo) nebo tvorbu tvarů realizují s jistými omezeními (například z důvodů významových, viz níže).

Existují jména, která mají pouze (převážně) tvary čísla jednotného, a jména, která mají pouze tvary čísla množného.

Jména, která mají pouze nebo převážně tvary jednotného čísla

Jména mající pouze nebo převážně tvary j. č. označují předměty, jevy svou povahou jedinečné, nehmotné, jež neexistují samostatně, popřípadě jsou amorfní, nerozčleněné či označují více předmětů téhož druhu souborně. Tato jména však často mívají tvary množného čísla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předpoklady jsou pro to dány důvody formálními (potenciálně lze tvořit tvary obou čísel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dobrá vína) a významovými (změny, modifikace významu, např. láska –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lásky malé plavovlásky).

Vlastní jména

Vlastní jména odlišují určitého jedince nebo jednotlivinu od ostatních téhož druhu. Jsou tedy spjata jen s jediným označovaným objektem. Při tvorbě tvarů množného čísla tak u vlastních jmen dochází k přenášení názvu jednoho objektu na mnoho jiných na základě společných rysů. Jde o:

1. metaforické přenesení (Einsteinů není mnoho),
2. metonymické přenesení (několik Munchů v pražské galerii).

K přenášení názvu objektu na základě společných rysů nedochází v případě názvů, které označují jevy téhož jména, zde jde o prosté množné číslo: svátek Karlíků, pět Janů v naší třídě.

Pravidelné soubory tvarů j. č. a mn. č. jsou vytvářeny i na základě významového přehodnocení vlastních jmen nebo na základě metonymického vztahu (označení celé třídy předmětů):

1. významové přehodnocení: donchuán (‚záletník‘), lazar (‚nemocný člověk‘, ale i ‚lenoch‘), mecenáš (‚sponzor, štědrý člověk‘), v mn. č. donchuáni, lazaři, mecenášové. Podrobný výklad k psaní velkých písmen u tohoto typu jmen viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená,
2. metonymický vztah: rentgen (‚jednotka‘), škodovka (‚auto‘), v mn. č. rentgeny, škodovky.

Abstraktní jména

Abstraktní jména (abstrakta) pojmenovávají:

1. děje, tato podstatná jména jsou odvozena od sloves (myšlení, četba),
2. vlastnosti, tato jména jsou nezřídka odvozena od jmen přídavných (moudrost, svěžest).

Vytváříme‑li tvary množného čísla od podstatných jmen abstraktních, měníme tím jejich výchozí význam, například:

1. vlastnost (radost, hloupost) je modifikována na projevy vlastností (mnoho radostí, samé hlouposti),
2. děje (příjem, stavba, tlesknutí, shýbnutí) nabývají významu výsledku tohoto děje (příjmy, stavby), popřípadě významu realizace tohoto děje (pět tlesknutí, dvě shýbnutí navíc).

Jména látková

Jména látková označují hmotu nebo látku jevící se jako amorfní či kompaktní, nerozčleněný celek. Mezi jména látková jsou řazeny názvy některých potravin (maso, mouka, tvaroh), nápoje (mléko, pivo, voda), tekutiny (benzín, olej, voňavka), kulturní plodiny (čočka, obilí, zelí), užitkové hmoty (dřevo, palivo, mýdlo), přírodní jevy (písek, světlo, vzduch), kovy (ocel, stříbro, zlato), chemické prvky (kyslík, síra, vápník). Jména látková můžeme počítat, ale kvantitativní vztahy jsou pak vyjadřovány lexikálně, pomocí jiných slov: kousek železa, zrnko obilí, plátek šunky. Množné číslo poté vyjadřuje různé druhy látek (bílá a červená vína) nebo jistá ustálená množství látek (tři čaje). Množným číslem lze také zdůraznit velkou míru, intenzitu, popř. opakovaný výskyt jevu (uhodily mrazy).

Jména hromadná

Jména hromadná jsou názvy lidských a zvířecích kolektivů, rostlinných porostů, souborů věcí a přírodních jevů. Podstatné jméno hromadné pojmenovává soubor (souhrn, celek) počitatelných jednotlivin téhož druhu, což se vyjadřuje i slovotvornými prostředky, příponami: ‑í, ‑oví, ‑stvo, ‑ctvo (listí, stromoví, panstvo, námořnictvo). Některá jména hromadná však nejsou tvořena specifickými příponami, „hromadnost“ není vyjadřována slovotvorně. Jsou to jména: dobytek, hmyz, skot, brav. U nich je „hromadnost“ vlastní základnímu, neodvozenému tvaru podstatného jména.

Podstatná jména hromadná lze počítat jen jako celky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve spojení s druhovými číslovkami (dvojí cukroví –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva druhy cukroví, např. linecké a kokosové) nebo pomocí neurčitých kvantitativních výrazů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mnoho, málo (mnoho listí).

Jména, která mají pouze nebo převážně tvary množného čísla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podstatná jména pomnožná

Jména pomnožná mohou svými tvary označovat jak množství, tak jednotlivinu: jedny nebo dvoje housle, nebo v některých případech jednotlivinu vůbec neoznačují (mluvidla). Tvary množného čísla jsou zde bezpříznakové, o množství nic nevypovídají. Množství se proto vyjadřuje pomocí číslovek druhových (dvojí plavky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva druhy, např. jednodílné a dvoudílné) nebo souborových (troje kalhoty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tři kusy tohoto druhu oblečení) nebo je množství dáno kontextem.

Mezi jména pomnožná patří:

1. názvy částí těla: ústa, játra, záda,
2. názvy oděvů: plavky, punčocháče, kalhoty, šaty,
3. názvy nemocí: spalničky, zarděnky, neštovice,
4. názvy nástrojů a zařízení: housle, varhany, kleště, nůžky,
5. názvy svátků, událostí: Velikonoce, Vánoce, prázdniny, narozeniny,
6. názvy zeměpisné, názvy míst: Čechy, Atény, Postoloprty, blata, tropy,
7. některá jména látková: kolínka, halušky, splašky, pomyje,
8. názvy písemností: memoáry, noviny, dějiny,
9. názvy her: kostky, šachy, karty,
10. některá podstatná jména označující smysly vnímatelné věci s rysem složenosti, soubornosti: peníze, finance, reálie.

Pozůstatky dvojného čísla v češtině (oběma rukama)

Hovoříme‑li o kategorii čísla, je třeba se alespoň stručně zmínit o tom, že v jistém období svého vývoje měla čeština i tzv. číslo dvojné neboli duál. Vedle jedné soustavy tvarů pro číslo jednotné a druhé pro číslo množné existoval pro ohebná slova ještě třetí soubor tvarů, který byl užíván v případě, byly‑li osoby, věci atp. právě dvě.

Tato gramatická kategorie již v češtině dávno zanikla (nyní ji najdeme jen v několika málo slovanských jazycích, např. ve slovinštině), přesto však po sobě zanechala několik stop, které jsou patrné i v současné češtině. Narazíme na ně při skloňování podstatných jmen označujících párové části těla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ruce, nohy, oči, uši –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a číslovek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva, oba, dvě stě (viz Dva, oba).

Ruce, nohy, oči, uši, ramena, kolena

Pokud podstatná jména ruce, nohy, oči, uši označují části těla lidí či zvířat, jsou v 7. p. mn. č. zakončena na ‑a, a to i v případě, že jde o zdrobněliny stejného významu (tedy ‚části těla‘). Jestliže jsou tato podstatná jména rozvita přídavnými jmény, zájmeny či číslovkami, i ony budou zakončeny v 7. p. mn. č. na ‑a.

Naopak, neoznačují‑li zmíněná jména části těla, ale předměty, jevy, které pouze části těla připomínají, skloňují se pravidelně podle svých vzorů, např. řemeslník se šikovnýma ručičkama × hodinky se zlatými ručičkami — dítě vztekle kopalo nohama × židle s přeraženými nohami — brouk třepal svýma malýma nožičkama × na stolku s ocelovými nožičkami — dívka s krásnýma očima × žena s oky na punčoše — morče zamrkalo očkama × motýl s modrými očky na křídlech — zajíc zastříhal dlouhýma ušima × košík s velkými uchy.

Ve spojeních, v nichž podstatné jméno ruka označuje součást stroje nebo zařízení, doporučujeme u jména ruka užívat v mn. č. stejné tvary jako u výrazu označujícího části těla: ocelové ruce, montáž hydraulických rukou, robot s mechanickýma rukama.

Podstatná jména rameno, koleno ve významu ‚části těla‘ mají ve 2. a 6. p. mn. č. od původu duálové tvary: ramenou, kolenou: sundal náklad z ramenou (i z ramen) × blížíme se k jednomu z ramen řeky — nesl dítě na ramenou (i na ramenech) × vrtule na ramenech vzducholodí — zvedl lokty z kolenou (i z kolen) × poškození u kolen potrubí — klečel na kolenou (i na kolenech) × stopy po svařování na kolenech výfuků.

Skloňování ženských jmen vzoru „žena“ – 2. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ dochází u některých jmen k vsouvání ‑e‑, u jiné skupiny jmen pak ke krácení či změně kořenové samohlásky. Oba jevy jsou popsány v mluvnicích, ale jednoznačné zásady stanovit nelze, proto je i následující přehled pouze orientační. Upozorňujeme, že se někdy v příručkách setkáváme s rozdílným řešením, proto je při posuzování variant namístě tolerance.

Vkladné ‑e‑

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ je nulová koncovka, u některých jmen se tak po odstranění ‑a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy těchto skupin vsouvá vkladné ‑e‑. Podmínky tohoto jevu lze však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.

Jednoslabičná slova

Jednoslabičná podstatná jména a jejich odvozeniny mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: hra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ her (proher), kra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ker, mzda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mezd, msta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá).

Víceslabičná slova

Víceslabičná slova se skupinou alespoň tří souhlásek

Víceslabičná jména se skupinou alespoň tří souhlásek mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: bavlnka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bavlnek, čtvrtka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čtvrtek, dršťka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drštěk, jiskra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jisker, kostra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ koster, kůstka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůstek, pastva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pastev, sestra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sester, tundra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tunder, vrstva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrstev, vyjížďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyjížděk; výjimkou je pomsta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pomst.

Víceslabičná jména se skupinou dvou souhlásek

U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit.

Vkladné ‑e‑ bývá obvyklé před souhláskami b, k, l, m, n, r, v, ale nikoli u některých přejatých slov: kresba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kreseb, malba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maleb, orba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oreb, volba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ voleb (ale bomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bomb, plomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plomb); kuchařka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kuchařek, lebka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lebek, loďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loděk, občanka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ občanek, oháňka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oháněk, sirka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sirek (ale banka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bank); cihla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cihel, jehla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jehel, metla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ metel, modla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ model, truhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ truhel; firma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ firem, forma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ forem, helma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helem, palma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ palem, šelma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šelem; kašna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kašen, kněžna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kněžen, kůlna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůlen, putna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ puten, učebna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ učeben; cifra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cifer, jikra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jiker, libra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ liber, souhra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ souher, zebra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zeber; barva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ barev, jizva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jizev, larva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ larev (ale konzerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konzerv, rezerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rezerv, salva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ salv, želva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ želv).

U jmen na ‑da, ‑fa, ‑cha, ‑pa, ‑sa, ‑ša, ‑ta, ‑za se vkladné ‑e‑ zpravidla nevyskytuje: garda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gard, hvězda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hvězd, pravda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pravd, vražda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vražd; harfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ harf, nymfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nymf; archa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ arch, valcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ valch; lampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lamp, pumpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pump, rampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ramp, škarpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ škarp (ale výspa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výsep); elipsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ elips, římsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ říms (ale kapsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kapes); gejša –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gejš; celta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celt, cesta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cest, fakulta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fakult, fronta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ front, krypta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krypt, lišta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lišt, aorta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aort, plenta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plent, sekta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sekt (ale buchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buchet, plachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plachet, šachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šachet); brynza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brynz, burza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ burz.

Slova se slabikotvorným r, l v první slabice vkladné ‑e‑ nemají: črta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ črt, chrpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chrp, mlha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mlh, mrcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mrch, slza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slz, sprcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sprch, srha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srh, vrba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrb.

U některých jmen jsou možné obě podoby: jachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jachet/jacht, karta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ karet/kart, kruchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kruchet/krucht, přilba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přileb/přilb. Většinou je jeden z nich frekventovanější (např. tvar přileb je mnohem hojnější než tvar přilb).

Podle PMČ i SSČ mohou odlišné podoby někdy vyjadřovat i významový rozdíl, např. u podstatného jména karta tvar karet znamená, že jde o hrací karty, ale pro evidenční, kartotéční listy bychom měli volit podobu kart. V praxi se však toto rozlišení neuplatňuje, podoba karet se běžně užívá pro jakékoli karty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hrací, evidenční, telefonní, platební apod. Podoba kart je podle ČNK velice řídká.

Krácení kořenové samohlásky

Při skloňování podstatných jmen, zejména dvouslabičných, která mají v první slabice dlouhou samohlásku, docházelo v minulosti k pravidelnému krácení této samohlásky, popř. k její změně. Krácení se týká pouze samohlásek á, í: vrána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vran, bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, chvála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chval, jáma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jam, sláma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slam; lípa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lip, síla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sil; mění se í → ě, ou → u: míra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měr, díra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ děr; houba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hub, smlouva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ smluv, moucha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ much, touha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tuh.

Vedle 2. p. mn. č. dochází u některých slov ke krácení i ve 3., 6. a 7. p. mn. č. a 7. p. j. č., v těchto pádech pak bývají dvě možnosti: brána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bran, branám/bránám, branách/bránách, branami/bránami, branou/bránou; žíla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žil, žilám/žílám, žilách/žílách, žilami/žílami, žilou/žílou; dráha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drah, drahám/dráhám, drahách/dráhách, drahami/dráhami, drahou/dráhou (ale např. u odvozeného slova autodráha se tvary s krátkým ‑a‑ v podstatě neužívají).

Dnes se stále silněji prosazuje tendence, aby k takovému krácení nedocházelo, tzn. aby všechny tvary měly stejnou kořenovou samohlásku. Běžně užívané staré výrazy si toto krácení podržují ve 2. p. mn. č.: bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, žába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žab. U slov novějších buď ke krácení nedochází (kláda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klád, žláza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žláz, bříza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bříz, hlíza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hlíz), nebo se vyskytují tvary obojí: jáhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jáhel i jahel, slíva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slív i sliv, mísa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mís i mis.

Ke krácení nedochází, pokud po dlouhé samohlásce následuje skupina souhlásek: brázda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brázd, svíčka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svíček; u víceslabičných slov: zahrádka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zahrádek, katedrála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ katedrál. Přejatá slova obvykle nekrátí: káva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ káv, slída –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slíd.

Ke krácení nedochází u é, ó, ý, ú/ů (často jde o přejatá slova): sféra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sfér, céva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cév; póza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ póz, móda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mód; rýha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rýh, dýka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dýk; kúra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kúr, můra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ můr. Změna ů → o je dnes již neživá: fůra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fůr, zastarale for.

Řada zkrácených nebo změněných tvarů se udržuje v ustálených spojeních: plnou parou, pustit žilou, značnou měrou, šetřit silami; ojediněle je zde i významový rozdíl: svou ránou se příliš nezabýval × skolil ho jednou ranou; celou vahou své osobnosti × s tou váhou nehýbejte.

Rozdílů se tedy využívá k významovému nebo stylovému rozlišení, varianty se zkrácenou samohláskou bývají často knižní.

Uvozovky (Skrýt)

Uvozovky používáme k vyznačení přímé řeči i doslovných citátů, přesných názvů (např. knih, skladeb, článků, časopisů, spolků –⁠⁠⁠ z důvodu zachování zřetelnosti textu, nejsou‑li vyznačeny jinak), výrazů z cizího prostředí, nespisovných výrazů, výrazů ironických, výkladů významů slov apod. Uvozovky přiléhají vždy těsně k výrazům, které ohraničují (tedy „takto“).

V češtině užíváme různé varianty uvozovek: dvojité „  “, jednoduché ‚ ‘ a boční » «, případně i jednoduché boční › ‹. Jako základní se doporučují uvozovky typu 99 66, tj. dvojité „  “. Použití jiných znaků (např. " a ″) nebo uvozovek z jiných jazyků místo uvozovek českých (např. “ ” z angličtiny nebo bočních uvozovek s hroty směrem od výrazu v uvozovkách jako ve francouzštině) se považuje za nesprávné. Ostatní typy uvozovek (v první řadě jednoduché, až v druhé řadě boční) se užívají především tehdy, pokud potřebujeme do uvozeného textu vložit ještě další uvozovky (např. v případě přímé řeči uvnitř přímé řeči).

Pokud se vedle sebe objeví dvojité a jednoduché uvozovky, např. Petr to potvrdil: „Pepa říkal: ‚Franta je kanón.‘“, nesmí vytvořit „trojitou“ uvozovku. Jestliže v použitém počítačovém písmu není definována dostatečná mezera mezi dvojitými a jednoduchými uvozovacími znaménky, která by vzniku „trojité“ uvozovky zabránila, je třeba vložit mezi dvojité a jednoduché uvozovky tenkou mezeru nebo provést vyrovnání; běžnou mezislovní mezeru nevkládáme.

Je‑li v uvozovkách celá věta, píše se druhé uvozovací znaménko na konci věty až za příslušným interpunkčním znaménkem (tečkou, čárkou, vykřičníkem, otazníkem), např. „Lucie s Pepou šli nejprve na oběd, potom na pivo, pak ještě do kavárny a do práce se už nevrátili.“

Je‑li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se počátečním a koncovým uvozovacím znaménkem každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku, čárku atd., např. „Měl jsem velká očekávání,“ pravil Luboš, „ale už po prvních dnech jsem odhalil svou naivitu.“ Pokud končí citovaná věta otazníkem či vykřičníkem, čárku před koncovými uvozovkami nepíšeme, např. „Že jsem měl nerozumná očekávání?“ divil se Luboš.

Jestliže se do výpovědi začleňuje část jiného textu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník, např. Můj děda říkával, že „konec všechno napraví“. „Spravedlnost“, které se dovolával, však nepřišla.

Při uvádění odkazů na zdroje citací v závorkách je vhodné odlišit, zda se odkaz váže jen k určitým slovům nebo části věty, či zda se váže k celé větě nebo delšímu úseku textu: Slohotvorné neboli stylotvorné faktory jsou podle Milana Jelínka „faktory, které mají větší nebo menší vliv na výběr výrazových prostředků a na způsoby jejich integrace do textu“ (PMČ, s. 704–⁠⁠⁠705). „Značný vliv na styl komunikátů má slohotvorný faktor, který záleží v přítomnosti či nepřítomnosti adresáta a v zaměření na jistý typ adresáta. Je zřejmé, že tu jde o komunikaci ústní, ale ta může být zajišťována i různými technickými prostředky.“ (PMČ, s. 709)

Řešení situace, kdy je do uvozovek začleněna část jiného textu, která je složena z více vět, příručky doposud neobsahovaly, např. Dáme si čaj z benediktu lékařského, neboť „kdo ho užije v odvaru, vzplane láskou. Když se člověku rozlije po celém těle, nabude znovu tělesných sil“. Připouští se proto dvojí možnost: buď psát tečku pouze za uvozovkami (z důvodu interpunkční úspornosti –⁠⁠⁠ toto řešení preferujeme), nebo psát tečku jak před, tak i za koncovými uvozovkami, tzn. první tečka ukončuje poslední citovanou větu a druhá tečka větu, do níž je citovaný text začleněn: Dáme si čaj z benediktu lékařského, neboť „kdo ho užije v odvaru, vzplane láskou. Když se člověku rozlije po celém těle, nabude znovu tělesných sil.“.

Vzhledem k tomu, že uvozovky mohou plnit různé funkce a jejich význam nemusí být vždy jednoznačný (např. není zřejmé, zda je výraz ohraničený uvozovkami citace, či ironie), je třeba jejich užití vždy pečlivě zvažovat. Také ve funkci vyznačování částí textu doporučujeme omezit užívání uvozovek, pokud lze část textu, název nebo titul vhodně vyznačit jinak (například kurzivou).

Příklady:

• přímá řeč: Zeptal se ho: „Byls už v Grónsku?“ či „Byls už v Grónsku?“ zeptal se ho,
• přímá řeč, do níž je vložena uvozovací věta: „A tady všude,“ povídá nahlas, „jsem byl.“,
• začlenění uvozeného textu do výpovědi bez uvozovací věty: Až příliš často zdůrazňoval, že „cestovatel v Grónsku nikdy nebyl“, ale že pouze „plácá nesmysl za nesmyslem“,
• uvozený text vložený do jiného uvozeného textu: „Šli jsme do Grónska a tam jsme našli hotel ‚Gronland‘, kde jsme na čas zakotvili.“,
• názvy: Vyslechli jsme Beethovenovu „Devátou“,
• výrazy z cizího prostředí: Z ukázek freestylového snowboardingu návštěvníky nejvíce zaujal „jibbing“,
• výklady významů: Termínem byrotika se označuje „souhrn kancelářských technických a organizačních prostředků“,
• ironický význam: To byl tedy „úspěch“.