Přechylování obecných jmen (Skrýt)

Obecné poučení

Přechylováním rozumíme tvoření protějšků ženského rodu k výrazům rodu mužského, zcela výjimečně též tvoření výrazů rodu mužského k výrazům rodu ženského (viz bod 7). Kromě tvoření přechýlených výrazů pomocí přechylovacích přípon můžeme rodový protiklad vyjádřit také zcela odlišnými výrazy (bratr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sestra, strýc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ teta apod.). V tomto výkladu se však budeme věnovat jen přechylování pomocí přípon, protože protiklady typu bratr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sestra v praxi nepůsobí potíže. Ani přechylování příponami nelze celkově označit za problematický jev, obtíže zpravidla působí jen některé skupiny pojmenování a právě těmto skupinám jsou věnovány následující výklady.

Přechýlená pojmenování lze na nejvyšším stupni obecnosti rozdělit do skupin podle základní přechylovací přípony a její rozšířené varianty: ‑ka (‑nka, ‑ovka), ‑ice (‑nice), ‑yně (‑kyně), ‑ová, ‑na (‑evna, ‑ovna, ‑ena, ‑ezna), ‑anda, např. pekařka, řidička, hraběnka, židovka, krasavice, čarodějnice, pracovnice, ministryně, přítelkyně, sportovkyně, švagrová, kněžna, carevna, královna, přadlena, princezna, vojanda. Přechylovací přípony se nejčastěji připojují k plnému kmeni mužského jména, někdy dochází před příponou k hláskovým změnám: spisovatel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spisovatelka, druh –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ družka, žák –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žačka. Méně často bývá východiskem pro přechýlení zkrácený kmen mužského jména: cvičenec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cvičenka, samec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ samice apod.

Kromě tvoření příponami se ženské protějšky mužských jmen mohou tvořit také prostým přechodem jména od mužského k ženskému skloňovacímu vzoru: kmotr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kmotra, magistr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ magistra, blondýn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ blondýna, vrátný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrátná, hostinský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hostinská.

Typ princezna, komtesa, vikomtka, vikomtesa

Některé výrazy označující ženské nositelky šlechtických titulů jsou výjimečné tím, že se netvoří přímo od domácí mužské podoby, popř. mužskou podobu v češtině ani nemají. Byly přejaty z jiných jazyků, a proto v kmeni zachovávají hláskové skupiny cizojazyčných přechýlených výrazů: princ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ princezna z něm. Princessin, komtesa z fr. comtesse.

Tvary vikomtka a vikomtesa jsou výsledkem odlišného překladu jednoho slova. Tento šlechtický titul je původem francouzský (vicomte) a přechýlená podoba ve francouzštině je vicomtesse. Do češtiny se vicomtesse obvykle přepisuje jako vikomtesa. Tvar vikomtka patrně vznikl automatickým přidáním přípony ‑ka k základovému slovu vikomt. Z hlediska slovotvorného můžeme použít analogii k výrazu comtesse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ komtesa, a tedy užít vicomtesse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vikomtesa, ale zde je třeba dát pozor na významovou odlišnost. Francouzský výraz pro hraběte je comte, přechýlená podoba je comtesse, tedy hraběnka. Teprve v češtině získala počeštěná podoba komtesa význam neprovdané hraběcí dcery, proto comtesse nelze překládat do češtiny jako komtesa. Nejde tedy o dvojici stejného typu: hraběnka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ komtesa a vikomtka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vikomtesa. V případě vikomtky a vikomtesy zůstává totiž význam stejný.

Přechylování názvů pracovních pozic, funkcí a titulů (předsedkyně, hejtmanka, chirurgyně/chiruržka, mistrová, radová, docentka apod.)

Označení pracovních pozic, které zastávají ženy, se v češtině rovněž přechylují, proto se běžně můžeme setkat s doktorkami, soudkyněmi, ředitelkami, prodavačkami, poslankyněmi, hejtmankami, dokonce i lídryněmi politických stran atd. Není žádný důvod tisknout např. na vizitku jméno a příjmení Jana Nováková a pod něj označení pracovní pozice obchodní ředitel, když máme v češtině k dispozici zažitou a plně funkční přechýlenou podobu ředitelka a když vizitka představuje zcela konkrétní osobu; spojitost jména a pracovní funkce je zde totiž velmi těsná. Užití nepřechýlené podoby je však tolerovatelné např. v různých seznamech zaměstnanců nebo pracovních pozic a jejich obsazení, kde je vazba jména a funkce méně těsná a důležitější je celkový přehled. Mužská podoba se totiž může vztahovat jak k jedincům mužského, tak i ženského pohlaví (mluvíme o tzv. generickém užití mužského rodu): vědci vynalezli nový preparát = vědci i vědkyně.

Obtíže někdy působí volba správné přechýlené podoby. Nejčastějšími případy jsou např. podstatné jméno chirurg, od nějž lze vytvořit podoby chirurgyně i chiruržka, dále psychiatr, u nějž SSČ kodifikuje pouze podobu psychiatryně, NASCS však uvádí podobu psychiatrička. Obě podoby jsou v úzu běžné, neodmítali bychom ani jednu z nich. Podobně např. strážník/strážmistr má náležité přechýlené podoby strážnice/strážmistryně. Přechýlená podoba strážnice je však homonymní s týmž výrazem, který nese význam ‚budova či místnost pro stráž‘. Podobně nejednoznačná, a tudíž patřící spíše do oblasti jazykových žertů a hříček je přechýlená podoba pokladnice od pokladník. Od podstatného jména mistr tvoříme přechýlené podoby mistryně i mistrová, avšak tyto podoby se významově liší. Výrazem mistrová označujeme ženu provozující nějaké řemeslo (krejčovská mistrová) nebo přední dělnici v továrně, popř. manželku mistra. Jako mistryni naopak označíme ženu dosahující mimořádných úspěchů či disponující určitým talentem, nadáním (mistryně světa ve skoku do dálky, mistryně povídkového žánru).

Rozpaky, zda lze přechýlenou podobu vůbec užít, často vzbuzuje tvar radová, k němuž lze podotknout, že je z čistě jazykového hlediska naprosto v pořádku. Důvody rozpaků při užití jsou mimojazykové a mají kořeny v prvorepublikovém označení žen podle manželovy funkce. Představy žen z filmů pro pamětníky, které se nám vybaví ve spojitosti s označením paní radová, přijímání označení radová poněkud zpomalují. Protože ale přibývá žen, které tuto funkci (v různých oblastech) vykonávají, oslovení paní radová se vžívá, a to např. ve spojeních policejní radová, zdravotní radová, obchodní radová. Doporučujeme jej užívat bez předsudků.

Bez obtíží lze též přechylovat akademické a vědecké tituly: bakalářka, magistra, inženýrka, doktorka, docentka, profesorka, kandidátka věd apod. Starší způsob titulování typu *paní docent Nováková, *paní doktor Hrabáková je zcela překonaný a dnes se už běžně neužívá.

Přechylování vojenských a policejních hodností (strážmistryně, poručice, majorka apod.)

Z jazykového hlediska rozhodně doporučujeme přechylovat i vojenské a policejní hodnosti: strážmistryně, vojínka, desátnice, praporčice, poručice, majorka, generálka apod. Ženu, která má určitou vojenskou hodnost, ve spisovném a neutrálním projevu oslovíme např. (paní) kapitánko Nováková, nikoli *(paní) kapitáne Nováková, vyznamenání předáme desátnici Novákové, praporčici Novotné, nikoli *desátníkovi Novákové, *praporčíkovi Novotné apod. Pravidelně přechýlené podoby vojenských hodností, jako vojínka, praporčice, majorka atd., najdeme i v běžných slovnících. O zkratkách vojenských a policejních hodností viz Zkratky titulů a hodností.

Typ kongresmanka, megalomanka

Přechýlené podoby s ‑manka nejsou v češtině nové, již několik desetiletí máme např. zcela pravidelně a systémově utvořenou dvojici rekordman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rekordmanka. Analogicky se tvoří i novější pojmenování, tedy např. kongresmanka, supermanka. Někdy se objevují námitky, že bychom měli respektovat způsob, jakým se tvoří přechýlené podoby tohoto typu ve výchozím jazyce, tj. v angličtině. Slovo man, které do těchto složenin vstupuje, totiž znamená ‚muž‘ nebo ‚člověk‘ a funkci přechýlené podoby v angličtině plní složeniny se slovem woman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ‚žena‘ (např. postwoman). V češtině však o správném způsobu tvoření rozhoduje slovotvorná analogie, proto přechylujeme kongresman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kongresmanka, jazzman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jazzmanka atd.

Stejným způsobem se tvoří i přechýlené podoby názvů nositelů vlastností utvořené od slov zakončených na ‑manie: megaloman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ megalomanka, erotoman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ erotomanka, kleptoman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kleptomanka.

Přechylování obyvatelských jmen (měšťanka, venkovanka apod.)

Přechýlená obyvatelská jména utvořená od obecných jmen bývají nejčastěji zakončena na ‑anka: měšťanka, vesničanka, venkovanka, ostrovanka apod. Mimo spisovný jazyk obvykle stojí přechýlené podoby na ‑ačka: měšťačka; součástí spisovného jazyka bývají jen ojediněle: horačka. O přechylování obyvatelských jmen tvořených od vlastních jmen (Češka, Řekyně apod.) viz Tvoření obyvatelských jmen.

Opačné přechylování (vdova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vdovec)

Zcela ojedinělé jsou případy opačného přechylování, tj. tvoření mužské podoby od podoby ženské: vdova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vdovec, modelka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ model.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování ženských jmen vzoru „žena“ – 2. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ dochází u některých jmen k vsouvání ‑e‑, u jiné skupiny jmen pak ke krácení či změně kořenové samohlásky. Oba jevy jsou popsány v mluvnicích, ale jednoznačné zásady stanovit nelze, proto je i následující přehled pouze orientační. Upozorňujeme, že se někdy v příručkách setkáváme s rozdílným řešením, proto je při posuzování variant namístě tolerance.

Vkladné ‑e‑

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ je nulová koncovka, u některých jmen se tak po odstranění ‑a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy těchto skupin vsouvá vkladné ‑e‑. Podmínky tohoto jevu lze však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.

Jednoslabičná slova

Jednoslabičná podstatná jména a jejich odvozeniny mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: hra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ her (proher), kra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ker, mzda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mezd, msta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá).

Víceslabičná slova

Víceslabičná slova se skupinou alespoň tří souhlásek

Víceslabičná jména se skupinou alespoň tří souhlásek mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: bavlnka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bavlnek, čtvrtka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čtvrtek, dršťka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drštěk, jiskra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jisker, kostra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ koster, kůstka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůstek, pastva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pastev, sestra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sester, tundra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tunder, vrstva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrstev, vyjížďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyjížděk; výjimkou je pomsta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pomst.

Víceslabičná jména se skupinou dvou souhlásek

U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit.

Vkladné ‑e‑ bývá obvyklé před souhláskami b, k, l, m, n, r, v, ale nikoli u některých přejatých slov: kresba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kreseb, malba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maleb, orba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oreb, volba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ voleb (ale bomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bomb, plomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plomb); kuchařka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kuchařek, lebka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lebek, loďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loděk, občanka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ občanek, oháňka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oháněk, sirka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sirek (ale banka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bank); cihla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cihel, jehla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jehel, metla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ metel, modla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ model, truhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ truhel; firma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ firem, forma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ forem, helma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helem, palma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ palem, šelma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šelem; kašna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kašen, kněžna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kněžen, kůlna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůlen, putna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ puten, učebna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ učeben; cifra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cifer, jikra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jiker, libra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ liber, souhra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ souher, zebra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zeber; barva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ barev, jizva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jizev, larva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ larev (ale konzerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konzerv, rezerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rezerv, salva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ salv, želva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ želv).

U jmen na ‑da, ‑fa, ‑cha, ‑pa, ‑sa, ‑ša, ‑ta, ‑za se vkladné ‑e‑ zpravidla nevyskytuje: garda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gard, hvězda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hvězd, pravda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pravd, vražda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vražd; harfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ harf, nymfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nymf; archa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ arch, valcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ valch; lampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lamp, pumpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pump, rampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ramp, škarpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ škarp (ale výspa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výsep); elipsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ elips, římsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ říms (ale kapsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kapes); gejša –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gejš; celta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celt, cesta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cest, fakulta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fakult, fronta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ front, krypta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krypt, lišta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lišt, aorta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aort, plenta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plent, sekta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sekt (ale buchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buchet, plachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plachet, šachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šachet); brynza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brynz, burza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ burz.

Slova se slabikotvorným r, l v první slabice vkladné ‑e‑ nemají: črta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ črt, chrpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chrp, mlha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mlh, mrcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mrch, slza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slz, sprcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sprch, srha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srh, vrba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrb.

U některých jmen jsou možné obě podoby: jachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jachet/jacht, karta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ karet/kart, kruchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kruchet/krucht, přilba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přileb/přilb. Většinou je jeden z nich frekventovanější (např. tvar přileb je mnohem hojnější než tvar přilb).

Podle PMČ i SSČ mohou odlišné podoby někdy vyjadřovat i významový rozdíl, např. u podstatného jména karta tvar karet znamená, že jde o hrací karty, ale pro evidenční, kartotéční listy bychom měli volit podobu kart. V praxi se však toto rozlišení neuplatňuje, podoba karet se běžně užívá pro jakékoli karty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hrací, evidenční, telefonní, platební apod. Podoba kart je podle ČNK velice řídká.

Krácení kořenové samohlásky

Při skloňování podstatných jmen, zejména dvouslabičných, která mají v první slabice dlouhou samohlásku, docházelo v minulosti k pravidelnému krácení této samohlásky, popř. k její změně. Krácení se týká pouze samohlásek á, í: vrána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vran, bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, chvála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chval, jáma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jam, sláma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slam; lípa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lip, síla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sil; mění se í → ě, ou → u: míra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měr, díra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ děr; houba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hub, smlouva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ smluv, moucha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ much, touha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tuh.

Vedle 2. p. mn. č. dochází u některých slov ke krácení i ve 3., 6. a 7. p. mn. č. a 7. p. j. č., v těchto pádech pak bývají dvě možnosti: brána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bran, branám/bránám, branách/bránách, branami/bránami, branou/bránou; žíla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žil, žilám/žílám, žilách/žílách, žilami/žílami, žilou/žílou; dráha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drah, drahám/dráhám, drahách/dráhách, drahami/dráhami, drahou/dráhou (ale např. u odvozeného slova autodráha se tvary s krátkým ‑a‑ v podstatě neužívají).

Dnes se stále silněji prosazuje tendence, aby k takovému krácení nedocházelo, tzn. aby všechny tvary měly stejnou kořenovou samohlásku. Běžně užívané staré výrazy si toto krácení podržují ve 2. p. mn. č.: bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, žába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žab. U slov novějších buď ke krácení nedochází (kláda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klád, žláza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žláz, bříza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bříz, hlíza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hlíz), nebo se vyskytují tvary obojí: jáhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jáhel i jahel, slíva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slív i sliv, mísa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mís i mis.

Ke krácení nedochází, pokud po dlouhé samohlásce následuje skupina souhlásek: brázda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brázd, svíčka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svíček; u víceslabičných slov: zahrádka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zahrádek, katedrála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ katedrál. Přejatá slova obvykle nekrátí: káva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ káv, slída –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slíd.

Ke krácení nedochází u é, ó, ý, ú/ů (často jde o přejatá slova): sféra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sfér, céva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cév; póza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ póz, móda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mód; rýha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rýh, dýka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dýk; kúra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kúr, můra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ můr. Změna ů → o je dnes již neživá: fůra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fůr, zastarale for.

Řada zkrácených nebo změněných tvarů se udržuje v ustálených spojeních: plnou parou, pustit žilou, značnou měrou, šetřit silami; ojediněle je zde i významový rozdíl: svou ránou se příliš nezabýval × skolil ho jednou ranou; celou vahou své osobnosti × s tou váhou nehýbejte.

Rozdílů se tedy využívá k významovému nebo stylovému rozlišení, varianty se zkrácenou samohláskou bývají často knižní.

Psaní předpon s(e)-, z(e)- (Skrýt)

Obecné poučení

Předponami s(e)‑, z(e)‑ se od sloves nedokonavých (končit, trávit, křížit, tížit) tvoří slovesa dokonavá (skončit, strávit, zkřížit, ztížit). Zatímco předpona z‑ má v takových případech pouze zdokonavující význam, předpona s‑ dodává mnohdy ještě význam další.

Psaní předpon s(e)‑, z(e)‑ ve slovech domácích

Slova s předponou s(e)‑

Předpona s(e)‑ naznačuje:

1. směřování dohromady: scelit, shromáždit se, spojit, sjednotit, smluvit se, sblížit se,
2. směřování shora dolů, z povrchu pryč: sklonit, sklopit, shýbnout se, smést,
3. zmenšení objemu, až zánik: scvrknout se, shořet, shnít.

U mnohých slov je třeba si způsob psaní pamatovat, neboť původní význam si dnes již neuvědomujeme: skončit, slevit (sleva), sprovodit, stěžovat si, strávit, stvořit, stýskat si.

Slova s předponou z(e)‑

Předponou z(e)‑ se tvoří:

1. od nedokonavých sloves dokonavá, která nemají žádný z významů uvedených ve výčtu výše: moknout → zmoknout, lámat → zlámat, rušit → zrušit, trestat → ztrestat,
2. od podstatných nebo přídavných jmen slovesa mající význam ‚učinit nebo stát se tím, co znamená slovo základové‘: ocel → zocelit, pochybný → zpochybnit, prostý → zprostit, totožný → ztotožnit.

U mnohých slov je třeba si způsob psaní pamatovat: zkoumat, zkoušet, zkusit, zpěčovat se, zpívat, zpověď, zpytovat, zpupný, způsob, zřídit, ztepilý.

Slova s předponou s(e)‑ i z(e)‑

Některá slovesa lze psát jak s předponou s(e)‑, tak s předponou z(e)‑. U většiny z nich je mezi oběma podobami zřetelný významový rozdíl, popř. rozdíl vazebný: sběh lidí –⁠ válečný zběh, sjednat přednášku –⁠ zjednat nápravu, správa domu –⁠ novinová zpráva, zhlédnout představení, film, výstavu, dokument –⁠ shlédnout z rozhledny dolů, stěžovat si ve škole –⁠ ztěžovat práci. U skupiny sloves mezi podobami s předponou s(e)‑ a z(e)‑ zásadní významový rozdíl není, a je proto možno je psát oběma způsoby: zcestovat i scestovat, zkrápět i skrápět.

Psaní předpon s(e)‑, z(e)‑ ve slovech přejatých

U sloves zakončených na ‑ovat (aktualizovat, kopírovat, kombinovat, kompletovat, komplikovat, kontaktovat, konstruovat) je podoba s předponou z‑ vždy správná. Jen u některých z nich lze zvolit i předponu s‑ (zestylizovat i sestylizovat, zkontaktovat i skontaktovat, zkompletovat i skompletovat, zmontovat i smontovat). Výjimkou jsou pouze ta slovesa, která mají s‑ už v původním jazyku: skandalizovat (neexistuje samotné *kandalizovat), skandovat, skartovat, skreč –⁠ skrečovat, smeč –⁠ smečovat.

Psaní předpon s(e)‑, z(e)‑ v příslovcích

U příslovcí, která vznikla z předložkových výrazů, se předpony píšou v souladu s předložkou původního předložkového výrazu, např. stěží, shora; zcela, zlehka, zleva, zprava, zpět, zpátky, ztěžka, zblízka (i z blízka), zdaleka (i z daleka) –⁠ viz též Psaní spřežek a spřahování.

Stupňování přídavných jmen a příslovcí (Skrýt)

Tvoření druhého a třetího stupně přídavných jmen a příslovcí pomocí přípon

Nejrozšířenější příponou pro druhý stupeň přídavných jmen je přípona ‑ejší/‑ější: veselejší, příjemnější, vážnější, žádanější, obtížnější, modernější apod. Této příponě konkuruje u některých přídavných jmen přípona ‑ší, která se přidává ke kořeni přídavného jména: hustší i hustější, čistší i čistější, hrubší i hrubější, pustší i pustější, snazší i snadnější, zazší i zadnější. Některá přídavná jména se stupňují jen pomocí přípony ‑ší, např. hladší, kratší, krotší, mladší, nižší, sladší, užší, vratší, hlušší, plošší, sušší, tišší. Pouze malá skupina prvotních dvouslabičných přídavných jmen na ‑ký (hebký, hezký, trpký atd.) tvoří druhý stupeň z tvarotvorného základu na ‑k‑ pomocí pouhého ‑í, přičemž toto ‑k‑ se mění v ‑č‑: hebčí, hezčí, křehčí, křepčí, lehčí, měkčí, mělčí, tenčí, trpčí. Vzácně může toto ‑í alternovat s příponou ‑ejší: křepčí i křepčejší, mělčí i mělčejší. Neexistuje však v češtině žádné přídavné jméno, které by v druhém stupni mohlo končit jak na ‑ší, tak na ‑čí a u něhož bychom si mohli mezi oběma variantami libovolně vybrat.

U přídavného jména horký je plně spisovný druhý stupeň horčejší, v jazykové praxi však běžný není.

Nepravidelně tvoří tvary druhého stupně přídavná jména dlouhý (delší), malý (menší), velký (větší), dobrý (lepší), zlý (horší). Má‑li přídavné jméno zlý význam ‚který úmyslně ubližuje, škodí‘, je spisovný také druhý stupeň zlejší. Je to alternativní tvar, kterého užijeme, pokud by podoba horší byla (kontextově) málo zřetelná. Tvaru zlejší se užívá také při gradování: Odjakživa byla zlá, ale teď je ještě zlejší. Podobně se někdy užívá i špatnější místo horší, např. Je špatné nevěřit nikomu, ale ještě špatnější je věřit všemu.

Třetí stupeň se tvoří připojením předpony nej‑ k druhému stupni: nejlehčí, nejměkčí, nejkrásnější.

Druhý a třetí stupeň se tvoří takřka neomezeně od přídavných jmen vyjadřujících vlastnost a hodnocení (i v přeneseném významu). Existují však i přídavná jména, která stupňovat nelze, např. různá přídavná jména vztahová. Sotva řekneme kamennější sůl. Ale v přeneseném významu lze říci kamennější výraz tváře, nechceme být ještě kamennější školou než…, pointou literatury je učinit kámen ještě kamennějším atd. Nestupňují se např. přídavná jména na ‑cí: vzrušující, zlepšovací, hasicí, rychleschnoucí, domácí, dále přídavná jména druhově přivlastňovací, např. psí, medvědí, kuřecí, a některá další, např. od příslovce letos odvozené letošní.

Přídavné jméno optimální sice není třeba stupňovat, ale stupňované tvary tolerovat lze. Do češtiny bylo toto přídavné jméno přejato z latiny. Patří k latinskému podstatnému jménu optimum, resp. k přídavnému jménu optimus, což je tvar třetího stupně přídavného jména bonus (‚dobrý‘) a znamená ‚nejlepší‘. Utvoříme‑li od tohoto tvaru pomocí pravidelné české stupňovací přípony tvar druhého stupně optimálnější a od něj dále pomocí předpony nej‑ tvar třetího stupně nejoptimálnější, vyjadřujeme –⁠⁠⁠ nadbytečně –⁠⁠⁠ dvakrát totéž a pravdu mají ti, kdo tyto tvary z tohoto důvodu odmítají. Na druhé straně však lze argumentovat tím, že přídavné jméno optimální znamená (jak se lze dočíst v SSČ) ‚relativně nejlepší, nejvhodnější, nejpříhodnější‘. Optimálnost je vlastnost relativní. V tomto smyslu mluvíme o optimálních neboli (relativně) nejpříznivějších podmínkách pro život, přejeme si mít optimální neboli (co) nejlepší podmínky pro práci, dietologové nám doporučují optimální neboli (co) nejzdravější stravu apod. Z optimálních kandidátů lze pak dále vybírat a zvolit toho nejoptimálnějšího, podobně jako lze např. hlasovat pro ten nejlepší z nejlepších návrhů; trenér chce mít ve svém týmu nejlepší z nejlepších hráčů, v ragbyovém týmu se sešli ti nejsilnější z nejsilnějších, kupujeme krmivo pro nejmenší z nejmenších akvarijních živočichů a někteří ze zkušenosti znají nejhorší z nejhorších lidských vlastností.

Stupňovat lze také příslovce utvořená od hodnotících přídavných jmen. Nejfrekventovanější příslovce tvoří druhý stupeň nepravidelně: dobře –⁠⁠⁠ lépe, (hovorově) líp; zle/špatně –⁠⁠⁠ hůř(e); brzy –⁠⁠⁠ dřív(e); dlouho/dlouze –⁠⁠⁠ déle; vysoko/vysoce –⁠⁠⁠ výše, výš; málo –⁠⁠⁠ méně, (hovorově) míň; těžko/těžce –⁠⁠⁠ tíže, tíž; snadno –⁠⁠⁠ snáz(e), snadněji; hluboko –⁠⁠⁠ hloub, hlouběji; široko/široce –⁠⁠⁠ šíře, šíř, šířeji; úzko/úzce –⁠⁠⁠ úže, úžeji. V ostatních případech lze druhý stupeň utvořit příponou ‑eji/‑ěji: hladčeji, hustěji, tlustěji, krásněji atd. Třetí stupeň se tvoří připojením předpony nej‑ k druhému stupni: nejlépe, (hovorově) nejlíp, nejvýše, nejvýš, nejkrásněji atd.

Užití příslovcí více, víc, méně, míň

Chceme‑li vyjádřit větší míru vlastnosti, můžeme užít buď tvaru druhého stupně přídavného jména, např. sečtělejší, produktivnější, cukernatější apod., anebo v některých případech příslovce více, víc ve spojení s přídavným jménem v základním stupni: více sečtělý, více překvapující apod. Kombinovat oba způsoby, např. *více sečtělejší, *více produktivnější, *více cukernatější by bylo nadbytečné: vyjadřovali bychom dvakrát totéž. Stejně nadbytečné je i spojování tvaru druhého stupně přídavného jména s příslovcem méně, míň při tzv. obráceném srovnávání, např. *méně zřetelnější, *méně vyspělejší, *míň praktičtější. 

Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

V 1. p. mn. č. existuje u muž. živ. podstatných jmen (skloňovaných podle vzorů „pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“) více možností zakončení. Vedle nedubletních koncovek ‑i, ‑é, ‑ové se v různé míře uplatňují dublety ‑i/‑ové, ‑i/‑é, ojediněle ‑é/‑ové (např. horalé/horalové). Výběr ovlivňuje více faktorů.

Při volbě vhodné koncovky rozhoduje zejména:

• význam slova, tj. zda se jedná o jméno zvířecí (ta upřednostňují zakončení ‑i, viz bod 2.1.1), či osobní (obecné nebo vlastní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ u vlastních jmen převažuje ‑ové, viz bod 2.2),
• slovotvorná přípona (např. pro jména s příponou ‑tel je charakteristické zakončení ‑é, viz bod 2.3.1),
• délka slova (např. jednoslabičná slova jako syn, Dán mají častěji zakončení ‑ové, viz bod 2.2),
• zřetel ke stylu (např. podoby svatebčani, Slovani se hodnotí jako hovorové, viz bod 2.3.1),
• rozdíly regionální: v Čechách je běžnější zakončení ‑ové, na Moravě ‑i.

Distribuce koncovek

Koncovka ‑i

Koncovka ‑i se vyskytuje nejčastěji, a to jako podoba jediná nebo ve dvojici s koncovkou ‑ové (páni/pánové) či ‑é (sousedi/sousedé). Koncovku ‑i provázejí pravidelné změny předcházející koncové souhlásky tvarotvorného základu, např. k > c (rak → raci), h > z (pstruh → pstruzi), ch > š (hoch → hoši) apod.

Koncovka ‑i je typická:

• pro názvy zvířat (např. psi, sloni, vlci, podrobněji viz bod 2.1.1),
• pro odvozená jména osob domácího i cizího původu, u kterých je personálnost (osobovost) vyjádřena už slovotvornou příponou; jsou to jména (vzor „pán“ nebo „muž“), která končí na souhlásky alternující, případně na souhlásky, jež jsou výsledky alternací (tj. k > c, h > z, ch > š, d > ď, t > ť, n > ň, r > ř), např. dělník → dělníci, Němec → Němci, hlídač → hlídači, Francouz → Francouzi, lenoch → lenoši, kamarád → kamarádi, student → studenti, blázen → blázni, organizátor → organizátoři, bruslař → bruslaři (další příklady viz bod 2.1.2, bod 2.1.3, bod 2.1.4, bod 2.1.5),
• pro jména na ‑man (vzor „pán“), např. barman → barmani, showman → showmani (další příklady viz bod 2.1.6),
• pro jména na ‑ce (vzor „soudce“), např. dárce → dárci, obránce → obránci, průvodce → průvodci, příjemce → příjemci, soudce → soudci, strážce → strážci.

Pokud se u některého z výše uvedených podstatných jmen vyskytne i zakončení ‑ové, je tato podoba pociťována spíše jako knižní (např. Francouzové, dárcové, strážcové).

Názvy zvířat

U názvů zvířat převažuje koncovka ‑i (klokani, lvi, medvědi, psi, sloni, vlci).

U jmen zakončených na ‑ek (‑k) je vedle ‑i oproti jiným názvům zvířat poměrně frekventované též ‑ové (jak → jaci/jakové, krtek → krtci/krtkové, křeček → křečci/křečkové, lelek → lelci/lelkové, racek → racci/rackové). Koncovka ‑ové se volí tehdy, když se jedná o méně běžný název zvířete a změna souhlásky před zakončením by oddálila tvar 1. p. mn. č. od podoby základu, tedy ztěžovala by porozumění.

Dále může koncovka ‑i vadit tam, kde před ní předchází jedna, nebo dokonce dvě slabiky obsahující rovněž ‑i nebo ‑y, proto se dává přednost zakončení ‑ové (např. ibis → ibisi/ibisové, rys → rysi/rysové).

Jen koncovku ‑ové mají některé názvy zvířat, např. kur → kurové, mul → mulové, mustang → mustangové, skunk → skunkové, smrtihlav → smrtihlavové.

Jména s příponami zakončenými na ‑ř a ‑č

Jména zakončená na ‑ř a ‑č náleží ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. bankéř → bankéři, boháč → boháči, bruslař → bruslaři, cestář → cestáři, havíř → havíři, hráč → hráči, kacíř → kacíři, kancléř → kancléři, knihař → knihaři, řidič → řidiči, sazeč → sazeči, spáč → spáči.

Jména zakončená na ‑(e)c

Jména zakončená na ‑(e)c patří ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i, např. cizinec → cizinci, domorodec → domorodci, Gruzínec → Gruzínci, chodec → chodci, jezdec → jezdci, Korejec → Korejci, Litevec → Litevci, neandertálec → neandertálci, Němec → Němci, Portugalec → Portugalci, sobec → sobci, vědec → vědci, zemědělec → zemědělci.

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák se skloňují podle vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i:

‑ík, např. dělník → dělníci, hudebník → hudebníci, klučík → klučíci, knihovník → knihovníci, mladík → mladíci, následovník → následovníci, pohraničník → pohraničníci, protivník → protivníci, příslušník → příslušníci, zámečník → zámečníci,

‑ák, např. měšťák → měšťáci, sprosťák → sprosťáci, tramvaják → tramvajáci, tulák → tuláci.

Přejatá jména zakončená na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on

Přejatá jména na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on náleží ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zpravidla koncovku ‑i:

‑ant, např. aspirant → aspiranti, defraudant → defraudanti, furiant → furianti, maturant → maturanti,

‑ent, např. agent → agenti, asistent → asistenti, pacient → pacienti, prezident → prezidenti, student → studenti,

‑et, např. analfabet → analfabeti, atlet → atleti,

‑ot, např. kamelot → kameloti, idiot → idioti,

‑or, např. agresor → agresoři, instruktor → instruktoři,

‑(át)or, např. agitátor → agitátoři, animátor → animátoři, mechanizátor → mechanizátoři,

‑ér, např. hoteliér → hoteliéři, kombajnér → kombajnéři, montér → montéři,

‑ýr, např. bukanýr → bukanýři, inženýr → inženýři,

‑án, např. kapitán → kapitáni, partyzán → partyzáni,

‑ín/‑ýn, např. albín → albíni, manekýn → manekýni,

‑on, např. baron → baroni, epigon → epigoni, seladon → seladoni.

Přejatá jména zakončená na ‑man

Jména zakončená na ‑man patří ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. barman → barmani, gentleman → gentlemani, jazzman → jazzmani, kameraman → kameramani, narkoman → narkomani, pivotman → pivotmani, rekordman → rekordmani, showman → showmani, superman → supermani, toxikoman → toxikomani.

Jen u některých se můžeme v úzu setkat také s variantním zakončením ‑é, např. *narkomané, *toxikomané, které sem proniká jednak od jiných typů přejatých podstatných jmen, a to např. od typu diplomat, favorit (srov. bod 2.5), jednak od podstatných jmen tvořených příponou ‑an, pro něž je zakončení ‑é náležité (viz bod 2.3). Podoby *narkomané, *toxikomané atd. jsou projevem přehnané snahy o správnost, žádná normativní příručka (slovník ani mluvnice) neuvádí podobu na ‑é u těchto slov jako spisovnou variantu. V úzu se také u některých jmen objevuje variantní zakončení ‑ové, např. supermanové, proti kterému nelze nic namítat.

Koncovka ‑ové

Koncovka ‑ové se projevuje jako výrazně osobní koncovka. Důvodem pro její užití bývá též snaha, aby se odstranilo použití jedné podoby pro víc pádů (např. podoba strýcové je vhodnější, protože podoba strýci je shodná s tvary 3., 5., 6. p. j. č. a s formou 7. p. mn. č.), někdy se uplatňují i důvody stylové (např. Rusi × Rusové; zatímco varianta s koncovkou ‑ové bývá hodnocena jako stylově vyšší, podoba s ‑i mívá příznak hovorovosti, někdy i příznak negativního hodnocení).

Koncovka ‑ové je typická:

• pro vlastní jména, např. Baťové, Novákové, Petrové, Tomášové, Vláďové, viz bod 2.2.1,
• pro jednoslabičná jména, např. Dánové, Irové, králové, zeťové, další příklady viz bod 2.2.2,
• pro jména patřící ke vzoru „předseda“ (s výjimkou jmen zakončených na ‑ita, ‑ista, ‑asta), např. hrdinové, kolegové, mahárádžové, monarchové,
• pro jména zakončená na ‑j a na ‑l (čarodějové, žokejové, loudalové, škudlilové), další příklady viz bod 2.2.3,
• pro přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg a u složenin s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom, např. archeologové, chirurgové, fotografové, bibliofilové, germanofobové, agronomové, další příklady viz bod 2.2.4.

Vlastní jména

U vlastních jmen (tj. rodných jmen a příjmení) převažuje koncovka ‑ové (např. Petrové, Tomášové, Vláďové, Novákové, bratři Čapkové).

Koncovka ‑i se užívá poměrně často u rodných jmen odvozených příponou ‑ík (Petřík → Petříci, Jiřík → Jiříci). U příjmení mají podoby se zakončením ‑i ráz hovorový, např. bratři Čapci, Mrštíci. Zní‑li příjmení stejně jako jméno obecné, koncovka ‑i možná není, např. bratři Kovářové, Pekařové (viz Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí).

Jednoslabičná jména

Jednoslabičná jména mají z rytmických důvodů koncovku ‑ové, např. Dán → Dánové, Ir → Irové, král → králové, mág → mágové, syn → synové, špeh → špehové, zběh → zběhové, zeť → zeťové, Žid → Židé/Židi (varianta Židi se sice hodnotí jako hovorová, avšak v komunikaci bývá často vnímána jako znevažující), ale Čech → Češi/Čechové (varianta Čechové je pociťována jako knižní).

Jména zakončená na ‑j a na ‑l

Osobní jména zakončená na ‑j (vzor „muž“) a na ‑l (vzor „pán“; většinou se jedná o tvary shodné s tvary příčestí činného) mají koncovku ‑ové:

‑j, např. čaroděj → čarodějové, lokaj → lokajové, patricij → patricijové, plebej → plebejové, žokej → žokejové,

‑l, např. apoštol → apoštolové, břídil → břídilové, fňukal → fňukalové, hýřil → hýřilové, kutil → kutilové, loudal → loudalové, mazal → mazalové, škrabal → škrabalové, škudlil → škudlilové, vyvrhel → vyvrhelové, žvanil → žvanilové.

Přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg, ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom

Osobní jména přejatá zakončená na ‑log, ‑urg a složeniny s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom (vzor „pán“) mají koncovku ‑ové:

‑log, např. archeolog → archeologové, biolog → biologové, geolog → geologové, meteorolog → meteorologové,

‑urg, např. dramaturg → dramaturgové, chirurg → chirurgové,

‑graf, např. fotograf → fotografové, geograf → geografové, lexikograf → lexikografové,

‑fil, např. bibliofil → bibliofilové, germanofil → germanofilové,

‑fob, např. rusofob → rusofobové,

‑nom, např. agronom → agronomové, ekonom → ekonomové.

Koncovka ‑é

Koncovka ‑é je pozůstatkem staršího skloňování a mají ji podstatná jména utvořená příponami ‑tel (vzor „muž“), ‑an (vzor „pán“, nejčastěji tato jména označují obyvatele nebo příslušníky národů; jména na ‑man viz bod 2.1.6) a některá jiná jména s podobným zakončením (andělé, manželé ‚manželská dvojice‘, Španělé), dále pak jména patřící ke vzoru „předseda“ utvořená příponami ‑ita, ‑ista, ‑asta.

Jména zakončená na ‑an (obyvatelská), ‑tel, ‑ita, ‑ista, ‑asta

Jména zakončená na ‑an (vzor „pán“), ‑tel (vzor „muž“), ‑ita, ‑ista, ‑asta (vzor „předseda“) mají koncovku ‑é:

‑an, např. Brňan → Brňané, křesťan → křesťané, měšťan → měšťané, Moravan → Moravané, občan → občané, ostrovan → ostrované, Pražan → Pražané, Slovan → Slované, svatebčan → svatebčané, venkovan → venkované,

‑tel, např. buditel → buditelé, budovatel → budovatelé, čekatel → čekatelé, činitel → činitelé, hostitel → hostitelé, jmenovatel → jmenovatelé, pisatel → pisatelé, ručitel → ručitelé, velitel → velitelé, živitel → živitelé,

‑ita, např. husita → husité, izraelita → izraelité, jezuita → jezuité, kosmopolita → kosmopolité, táborita → táborité,

‑ista, např. filatelista → filatelisté, fotbalista → fotbalisté, šachista → šachisté, terorista → teroristé, triatlonista → triatlonisté,

‑asta, např. gymnasta → gymnasté, entuziasta → entuziasté.

Pozn.: Podoba s ‑i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pokud se vyskytuje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se hodnotí jako hovorová, někdy jsou však podoby s ‑i vnímány jako znevažující, např. fašisti, marxisti.

Koncovky ‑i/‑ové

Koncovky ‑i/‑ové jako stylově neutrální jsou typické pro domácí jména na ‑ek (vzor „pán“) a pro přejatá jména na ‑ik (vzor „pán“), např. skřítek → skřítci/skřítkové, sládek → sládci/sládkové, svědek → svědci/svědkové; akademik → akademici/akademikové, kritik → kritici/kritikové, teoretik → teoretici/teoretikové (u těchto jmen mají dnes převahu podoby se zakončením ‑i). Kolísání ‑i/‑ové se týká též jmen na ‑ota, ‑eta (vzor „předseda“), podoba s ‑i má však příznak hovorovosti, např. despota → despotové/despoti, asketa → asketové/asketi.

Koncovky ‑é/‑i

Koncovky ‑é/‑i se uplatňují u přejatých jmen končících na ‑at a ‑it, např. akrobat → akrobaté/akrobati, aristokrat → aristokraté/aristokrati, demokrat → demokraté/demokrati, diplomat → diplomaté/diplomati, favorit → favorité/favoriti (převažující jsou však podoby se zakončením ‑é).

Vyjmenovaná slova (Skrýt)

Co to jsou vyjmenovaná slova

Vyjmenovaná slova jsou domácí slova (výjimečně i zdomácnělá: lyže), v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. pravopisně obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka i Sirovátka, Zima i Zyma, Solopysky i Solopisky apod.

Řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí Ústavu pro jazyk český, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled vychází z akademického vydání PČP z roku 1993. Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.

Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit i bydlet, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystrc, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v kořenech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova po f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika. Obojetnost f se projevuje zvláště v koncovkách (grafy, žirafy, ale v kafi), viz Psaní i, í –⁠ y, ý.

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn, Syneč), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka, Sýrovice), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat (vysychat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 1. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (tj. pták), vyžle (Vyžlovka), povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; předpona vy‑/vý‑ (např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný); Vyškov, Výtoň.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Původ vyjmenovaných slov

Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny i a y je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y mizí již v době husitské, ale v písmu je i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním výčtu slov už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y (viz Z historie českého pravopisu).

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993). V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají ‑y‑, ‑ý‑, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témž místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn … poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn … a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha … se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v jejich slovníkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout, netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý‑ (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati …, poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat … bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati … jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej… Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Etymologie některých slov

Mlýn a mlít

Slova mlýn a mlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el (mleti) a zdloužení slabiky na lé (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třít z praslovanského *terti.

Mýtit a vymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy‑ (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci, pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci, vymýtit zlo, snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se ve spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou významově vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S ‑í‑ píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

Pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění. Původ slova je ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za‑ (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slovesa pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

PSJČ (díl IV, část 2, 1944–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. PČP z roku 1957 mají jen slovo pykat (bez vysvětlení významu). SSJČ (1960–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1971) slovesa pykat a pikat rozlišuje, stejně tak i PČP z r. 1993.

Pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Stejný původ má i podstatné jméno pýcha, k němuž je v současných PČP pýchavka přiřazena.

Vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: Často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malý hubený pes; dnes je toto slovo známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

Ližiny

Se slovem ližiny, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže, např. Příjemným detailem kombíků jsou integrované střešní ližiny s možností nastavení vzdálenosti příčných nosníků. Nosič lyží musí být přimontován na pevné střešní ližiny nebo na zahrádku.

Podle SSJČ slovo ližiny označuje kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen nebo mohou tvořit součást nosných konstrukcí lešení, např. Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Od jara je schodiště vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná a může dojít k poškození částí motoru. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. V PSJČ najdeme ještě další významy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ označovaly se tak i trámce, které se kladly na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s ‑i‑, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v tomto případě jde o tzv. falešnou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko‑německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. SSJČ definuje líhu jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líha i ližina mají spojitost se slovesem ležet –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ léhat/líhat (srov. běžet –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ běhat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vybíhat).

Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět lehá, popř. prostřednictvím čeho si může lehat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže, popř. pro malé lyže zdrobnělinu lyžičky (výraz *lyžina zdrobnělina není).

Lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování lišaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъ s významem ‚špatný, zlý‘ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle PSJČ, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941, najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu lišaj.

Sirup, sirob

Slova sirup a sirob píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v PČP opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jejich spojování se slovem syrý a podle něj se tato slova psala s y. Podstatné jméno sirup (i varianta sirob) pochází z arabštiny (šarāb –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus/sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

Jazykové hříčky: bidlo a bydlo, vír a výr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y doplnit do jazykové hříčky: Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo (obydlí). Přišel silný vítr a obě b‑dla spadla. Větu můžeme vyslovit, protože ve výslovnosti i a y nerozlišujeme, ale pravopisně ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jedná se o dvě různá slova s odlišným významem. Nelze proto doporučit ani zápis s lomítkem: obě bidla/bydla spadla nebo obě bi/ydla spadla. Řešením je zápis spadlo bidlo i bydlo, ten však ruší slovní hříčku.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vír a výr nebo vískat a výskat: Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v‑rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v‑skání neomrzela.