Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování ženských jmen vzoru „žena“ – 2. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ dochází u některých jmen k vsouvání ‑e‑, u jiné skupiny jmen pak ke krácení či změně kořenové samohlásky. Oba jevy jsou popsány v mluvnicích, ale jednoznačné zásady stanovit nelze, proto je i následující přehled pouze orientační. Upozorňujeme, že se někdy v příručkách setkáváme s rozdílným řešením, proto je při posuzování variant namístě tolerance.

Vkladné ‑e‑

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ je nulová koncovka, u některých jmen se tak po odstranění ‑a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy těchto skupin vsouvá vkladné ‑e‑. Podmínky tohoto jevu lze však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.

Jednoslabičná slova

Jednoslabičná podstatná jména a jejich odvozeniny mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: hra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ her (proher), kra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ker, mzda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mezd, msta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá).

Víceslabičná slova

Víceslabičná slova se skupinou alespoň tří souhlásek

Víceslabičná jména se skupinou alespoň tří souhlásek mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: bavlnka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bavlnek, čtvrtka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čtvrtek, dršťka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drštěk, jiskra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jisker, kostra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ koster, kůstka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůstek, pastva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pastev, sestra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sester, tundra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tunder, vrstva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrstev, vyjížďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyjížděk; výjimkou je pomsta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pomst.

Víceslabičná jména se skupinou dvou souhlásek

U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit.

Vkladné ‑e‑ bývá obvyklé před souhláskami b, k, l, m, n, r, v, ale nikoli u některých přejatých slov: kresba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kreseb, malba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maleb, orba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oreb, volba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ voleb (ale bomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bomb, plomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plomb); kuchařka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kuchařek, lebka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lebek, loďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loděk, občanka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ občanek, oháňka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oháněk, sirka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sirek (ale banka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bank); cihla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cihel, jehla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jehel, metla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ metel, modla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ model, truhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ truhel; firma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ firem, forma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ forem, helma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helem, palma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ palem, šelma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šelem; kašna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kašen, kněžna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kněžen, kůlna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůlen, putna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ puten, učebna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ učeben; cifra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cifer, jikra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jiker, libra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ liber, souhra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ souher, zebra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zeber; barva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ barev, jizva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jizev, larva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ larev (ale konzerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konzerv, rezerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rezerv, salva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ salv, želva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ želv).

U jmen na ‑da, ‑fa, ‑cha, ‑pa, ‑sa, ‑ša, ‑ta, ‑za se vkladné ‑e‑ zpravidla nevyskytuje: garda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gard, hvězda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hvězd, pravda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pravd, vražda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vražd; harfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ harf, nymfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nymf; archa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ arch, valcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ valch; lampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lamp, pumpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pump, rampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ramp, škarpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ škarp (ale výspa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výsep); elipsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ elips, římsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ říms (ale kapsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kapes); gejša –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gejš; celta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celt, cesta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cest, fakulta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fakult, fronta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ front, krypta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krypt, lišta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lišt, aorta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aort, plenta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plent, sekta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sekt (ale buchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buchet, plachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plachet, šachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šachet); brynza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brynz, burza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ burz.

Slova se slabikotvorným r, l v první slabice vkladné ‑e‑ nemají: črta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ črt, chrpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chrp, mlha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mlh, mrcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mrch, slza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slz, sprcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sprch, srha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srh, vrba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrb.

U některých jmen jsou možné obě podoby: jachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jachet/jacht, karta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ karet/kart, kruchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kruchet/krucht, přilba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přileb/přilb. Většinou je jeden z nich frekventovanější (např. tvar přileb je mnohem hojnější než tvar přilb).

Podle PMČ i SSČ mohou odlišné podoby někdy vyjadřovat i významový rozdíl, např. u podstatného jména karta tvar karet znamená, že jde o hrací karty, ale pro evidenční, kartotéční listy bychom měli volit podobu kart. V praxi se však toto rozlišení neuplatňuje, podoba karet se běžně užívá pro jakékoli karty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hrací, evidenční, telefonní, platební apod. Podoba kart je podle ČNK velice řídká.

Krácení kořenové samohlásky

Při skloňování podstatných jmen, zejména dvouslabičných, která mají v první slabice dlouhou samohlásku, docházelo v minulosti k pravidelnému krácení této samohlásky, popř. k její změně. Krácení se týká pouze samohlásek á, í: vrána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vran, bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, chvála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chval, jáma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jam, sláma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slam; lípa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lip, síla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sil; mění se í → ě, ou → u: míra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měr, díra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ děr; houba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hub, smlouva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ smluv, moucha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ much, touha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tuh.

Vedle 2. p. mn. č. dochází u některých slov ke krácení i ve 3., 6. a 7. p. mn. č. a 7. p. j. č., v těchto pádech pak bývají dvě možnosti: brána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bran, branám/bránám, branách/bránách, branami/bránami, branou/bránou; žíla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žil, žilám/žílám, žilách/žílách, žilami/žílami, žilou/žílou; dráha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drah, drahám/dráhám, drahách/dráhách, drahami/dráhami, drahou/dráhou (ale např. u odvozeného slova autodráha se tvary s krátkým ‑a‑ v podstatě neužívají).

Dnes se stále silněji prosazuje tendence, aby k takovému krácení nedocházelo, tzn. aby všechny tvary měly stejnou kořenovou samohlásku. Běžně užívané staré výrazy si toto krácení podržují ve 2. p. mn. č.: bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, žába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žab. U slov novějších buď ke krácení nedochází (kláda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klád, žláza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žláz, bříza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bříz, hlíza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hlíz), nebo se vyskytují tvary obojí: jáhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jáhel i jahel, slíva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slív i sliv, mísa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mís i mis.

Ke krácení nedochází, pokud po dlouhé samohlásce následuje skupina souhlásek: brázda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brázd, svíčka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svíček; u víceslabičných slov: zahrádka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zahrádek, katedrála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ katedrál. Přejatá slova obvykle nekrátí: káva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ káv, slída –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slíd.

Ke krácení nedochází u é, ó, ý, ú/ů (často jde o přejatá slova): sféra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sfér, céva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cév; póza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ póz, móda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mód; rýha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rýh, dýka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dýk; kúra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kúr, můra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ můr. Změna ů → o je dnes již neživá: fůra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fůr, zastarale for.

Řada zkrácených nebo změněných tvarů se udržuje v ustálených spojeních: plnou parou, pustit žilou, značnou měrou, šetřit silami; ojediněle je zde i významový rozdíl: svou ránou se příliš nezabýval × skolil ho jednou ranou; celou vahou své osobnosti × s tou váhou nehýbejte.

Rozdílů se tedy využívá k významovému nebo stylovému rozlišení, varianty se zkrácenou samohláskou bývají často knižní.