Vokalizace předložek (v třetí – ve třetí) (Skrýt)

V češtině je běžné, že se některé předložky v určitých pozicích tzv. vokalizují, jinými slovy, že se k nim přidává samohláska (vokál) ‑e. Příčiny vzniku tohoto jevu byly jednak historické (souvisí s vývojem systému českých samohlásek), jednak fonetické (snaha o usnadnění výslovnosti). Dnes se tak s vokalizací můžeme setkat u nejrůznějších předložek (slabičných i neslabičných), vokalizace však nepronikla k předložkám sekundárním neboli nevlastním (např. uprostřed, kolem).

Vokalizace předložek není jev ustálený, jednotlivé podoby předložek často kolísají (v češtině se například zcela běžně setkáváme s variantami ve třetí i v třetí). Rozhodující roli pro psaní té které varianty tak hraje úzus.

Pro přehlednost rozlišíme v následujícím výkladu předložky na několik skupin.

Předložky neslabičné (k, s, v, z)

1. Před slovem začínajícím samohláskou se neslabičné předložky nevokalizují, např. k ústavě, s ementálem, v okolí, z Asie.

2. Před slovem, které začíná stejnou souhláskou jako předložka, vokalizujeme vždy, např. ke kořenům, se sestrou, ve vejci, ze země. Výjimku tvoří ustálené spojení s sebou (viz Psaní předložek s, z (z postele, s knihou, s sebou × sebou)).

3. Tendence k vokalizaci je silná, pokud předložka stojí před slovem začínajícím podobnou souhláskou, tedy s před z‑, ž‑, š‑; z před s‑, š‑, ž‑; v před f‑; k před g‑. Důležitou roli zde hraje právě faktor výslovnosti, např. ke groši, ke gauči, ke guláši, ke Grónsku (zde je vokalizace prakticky bez výjimky); se zemí, se ženou, se švestkou (u tohoto typu se ve velmi malé míře vyskytují i varianty nevokalizované, hlavně tam, kde příliš nepřekážejí výslovnosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ např. s žaketem); ve Finsku, ve Francii, ve fasciklu (zcela převažují podoby vokalizované); ze stromu, ze šuplete, ze železa (i zde se v případech, kdy to nepřekáží výslovnosti, v malé míře vyskytují nevokalizované podoby).

4. Předložky stojící před slovem, které začíná jinou souhláskou, se někdy vokalizují, jindy ne. Záleží tu především na složitosti (resp. vyslovitelnosti) souhláskové skupiny na začátku slova.

   1. Před jednou souhláskou se neslabičné předložky nevokalizují, např. k řece, s pentličkami, v zimě, z vesnic.
   2. Před skupinou dvou souhlásek:
   1. Předložka se většinou nevokalizuje, je‑li druhou souhláskou neslabičné r (ř) nebo l, např. s prací, s bratrem, s přísností, s Břeňkem, s klackem, z Prahy, z brodu, z kraje, z příčiny, z kláštera, v trávě, v Hradci, v křoví, v kříži, v hlavě, k bráně, k práci, k příhodě, k předpisům, k pláči. Spíše se však vokalizují neslabičné předložky před spojením souhlásek tř, dř, sl, zr, zl, např. ve třech, ke třem, ze třídy, se třením, ze dřeva (ale spíše k dřevěné), ve sluji, ke slibu, ze slamníku, se zrádcem, ke zrodu, ve zrání, se zlodějem, ke zlatu, ve zlatě. Vyskytují se ještě další případy, kdy vokalizujeme, např. ve mlýně a ve hře (ale s hrou), obvykle však jde o ustálená spojení.
   2. Ve prospěch vokalizace svědčí úzus, je‑li na druhém místě jiná souhláska než r (ř), l. Zvláště frekventovaná je vokalizace tam, kde druhá souhláska skupiny je stejná jako souhláska předložky, např. ve dveřích, ve svém, ke skoku.
   3. Před skupinou tří souhlásek neslabičné předložky většinou vokalizujeme, např. ke středu, se vstupem, ve skladišti, ze vzpomínek.

5. Předložka k má kromě standardní vokalizované podoby ke také podobu ku, která se však dochovala pouze v některých ustálených spojeních, a to jen před slovy začínajícími retnou souhláskou, zejména p (např. ku příkladu, ku prospěchu), a ve vyjadřování poměrnosti (např. pět ku sedmi, patnáct ku devíti).

Předložky slabičné

Ve valné většině se slabičné předložky nevokalizují, a to ani tehdy, když slovo začíná stejnou souhláskou, kterou končí předložka, např. před domem, bez zámlky, přes silnici, od dětí atp. Vokalizují se pouze v určitých případech: před zájmenem všechen (přede všemi, beze všeho, nade vše, přese vše), před tvary zájmena já (beze mne, pode mnou) a v některých dalších případech (beze studu, ode dveří).

Další poznámky k vokalizaci předložek

Užití vokalizované či nevokalizované podoby v rozkolísaných případech bývá ovlivněno individuálním územ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ někteří lidé upřednostňují spíše varianty vokalizované, jiní spíše varianty nevokalizované.

Připomínáme, že nevokalizované (a tedy neslabičné) předložky k, s, v, z bychom neměli nechávat stát na konci řádku. Jejich vokalizované varianty ke, se, ve, ze však na konci řádku mohou stát bez výjimky (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci).

Psaní spřežek a spřahování (Skrýt)

Jedním ze slovotvorných postupů, kterými vznikají nová slova, je tzv. spřahování. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoříme tak například číslovky (pět a dvacet → pětadvacet), přídavná jména (dlouho hrající → dlouhohrající), příslovce (jak se patří → jaksepatří, na nic → nanic) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou tzv. příslovečné spřežky.

Příslovečné spřežky

Spřahováním jsou tvořeny příslovečné spřežky, a to tak, že se předložky spojují:

1. s podstatnými jmény (zpravidla, obden),
2. se zpodstatnělými přídavnými jmény (doleva, najisto),
3. se zájmeny (zasvé, potom),
4. s číslovkami (natřikrát),
5. s příslovci (najindy, odnaproti).

Příslovečné spřežky píšeme dohromady –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako jedno slovo. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však není ve všech případech jasná, často dochází ke kolísání, a nezřídka proto vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady a jejich význam je totožný (na příklad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například). Na druhou stranu se u některých příslovcí již dlouho neužívá jejich výchozí, dvouslovná podoba a jsou chápána jako spřežky jen z vývojových, etymologických důvodů (vzhůru, zpět atp.).

Zda jde o spřežku, si můžeme u mnoha výrazů ověřit ve slovníkové části IJP. Pokud v ní hledaný výraz nenalezneme, jde většinou o dvě samostatná slova, a proto je píšeme zvlášť.

Typ například –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad, zpočátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z počátku

Výrazy typu například –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad, zpočátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z počátku se v úzu vyskytují jak v podobě dvouslovné, tak jednoslovné bez významového rozlišení. Spřežky tedy mají stejný význam a plní ve větě tytéž funkce jako jejich dvouslovné protějšky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad (předložka + podstatné jméno) i například (příslovce). Jediný rozdíl bývá v četnosti užívání, některé výrazy se v úzu objevují psané spíše jako dvě slova, u jiných převažuje podoba jednoslovná.

Další příklady: do široka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ doširoka, na boso –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ naboso, na čisto –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ načisto, z počátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zpočátku, k večeru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kvečeru, na podiv –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ napodiv, nade všecko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nadevšecko, na čase –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ načase.

Typ poprvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ po prvé, zaprvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ za prvé

Zvláštním typem jsou příslovečné spřežky vzniklé spojením předložek s číslovkami (po páté –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popáté) nebo některými zájmeny (po každé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pokaždé), které se však většinou píšou zvlášť, a to především pokud jde o číselné údaje vyšší hodnoty. Zápis obojím způsobem je však možný u všech: za prvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zaprvé, po prvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ poprvé, po patnácté –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popatnácté. Lze říci, že čím vyšší počet číslovka vyjadřuje nebo čím je delší, tím spíše ji budeme psát zvlášť:⁠⁠⁠⁠⁠ po pětisté. Pokud se ve víceslovném číslovkovém výrazu mění všechny části na tvary řadové číslovky, píšeme je odděleně: po dvacáté páté, po osmdesáté šesté. Číslovky obsahující sto v kombinaci s řádem desítek a jednotek jsou specifické tím, že vedle variant s podobou sto (po stopáté a postopáté) je možné použít i podobu sté, která se píše zvlášť: po sté páté. O psaní víceslovných číslovek podrobně viz Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla.

Do této skupiny spřežek je možné zařadit i víceslovné spřežky, protože také v těchto případech převažuje psaní zvlášť, lze však psát: o sto šest i ostošest, jak se patří i jaksepatří, jak by smet i jakbysmet aj. Ačkoli není u spojení co by dup ve slovnících či v PČP zachycena podoba jednoslovná (cobydup), nechápali bychom ani ji jako chybnou.

Typ v celku × vcelku

Spřežky typu v celku × vcelku se svým významem vzájemně liší. Oproti předchozím typům příslovečných spřežek (na příklad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například apod.), u kterých je význam v obou případech stejný, dochází u těchto spřežek k posunu významu od původních významů slov, z nichž byly utvořeny. Takovým případem je dvojice v celku × vcelku: Kupodivu mu dovezl skleněné vázy v celku (‚nerozbité‘). Dejte mi salám v celku (‚nenakrájený‘). Koupila si plavky v celku (‚jednodílné‘), ale: Vcelku dorazilo třicet lidí (tj. ‚celkem‘). Toto slovo však může být i modální částicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vcelku je to hodný chlapec. Dále sem náleží dvojice na večer × navečer: Domluvme si schůzku na večer (= sejdeme se večer, ale domluvme se už teď, v poledne) × Navečer už na ni čekal (= ve večerních hodinách) apod.

Podobným případem je spřežka namístě, jež vyjadřuje vhodnost, patřičnost, např. Tyto poznámky nejsou namístě, končím debatu! (‚tyto poznámky jsou nemístné‘), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě funguje jako příslovečné určení místa: Na místě našel už jen spoušť.

Přídavná jména vzniklá spřahováním (typ níže uvedený –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížeuvedený)

Spřahováním vznikají i nová přídavná jména. Původně dvouslovná spojení tak při změně slovosledu „srůstají“ (bez dalších spojovacích prostředků, např. bez spojovacího ‑o‑). Taková přídavná jména se tvoří spojením přídavného jména:

1. s podstatným jménem (duchaplný, ziskuchtivý, práceschopný),
2. s příslovcem (dlouhohrající, všudypřítomný),
3. se zájmenem (vševidoucí, všehoschopný),
4. s podstatným jménem slovesným (politováníhodný).

Zvláště v administrativním stylu jsou hojně užívána spřažená přídavná jména vzniklá spojením příslovce a podstatného jména slovesného.

Uvedená přídavná jména lze rozdělit na dvě skupiny. První skupinu tvoří ta, která můžeme psát jako jedno slovo či jako slova dvě při zachování stejného slovosledu: níže podepsaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížepodepsaný, svrchu jmenovaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svrchujmenovaný, níže uvedený –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížeuvedený, tak zvaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ takzvaný (viz též Složená přídavná jména). Druhou skupinu spřažených přídavných jmen je možné psát zvlášť pouze v obráceném slovosledu: usnášeníschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný usnášení, práceschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný práce, provozuschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný provozu, konkurenceschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný konkurence, pravděpodobný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podobný pravdě, ziskuchtivý –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chtivý zisku, politováníhodný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hodný politování apod.

Další výrazy vzniklé spřahováním

Některá příslovce vznikla spřažením předložky a zájmena (např. zato). Existují kontexty, v nichž můžeme váhat, zda užít jednoslovné příslovce, nebo dvouslovné spojení předložky a zájmena, proto se na za to / zato a některé další výrazy vzniklé spřahováním podívejme podrobněji.

Za to × zato

Příslovce zato užíváme ve významu ‚náhradou za něco, místo něčeho‘: Vrátil se s nepořízenou, zato rozčílený. Zato také funguje ve významu spojky odporovací, synonymním výrazem je však: Učit se nechtěl, zato se uměl prát. V ostatních případech píšeme výraz za to zvlášť: Mám za to, že je schůze už zbytečně dlouhá.

Na to × nato

Příslovce nato znamená ‚potom, poté‘: Vypil láhev vitriolu, brzy nato zemřel. Hned nato začala předstírat, že se nic neděje. Zvlášť píšeme spojení předložky a zájmena: Jdeme na to. Hlavně, abys na to nezapomněl.

Při tom × přitom

U spřežek při tom a přitom není vymezení rozdílu tak jednoznačné. Oslabuje se totiž chápání tohoto výrazu jako spojení předložky a ukazovacího zájmena a ve většině textů lze volbu odůvodnit jak významem ‚zároveň‘ (přitom), tak vztáhnutím na děj předchozí věty, ke kterému zájmeno odkazuje (při tom). Lze říci, že v tomto případě závisí volba podoby na jednotlivých mluvčích, proto je možné napsat: Hraje a přitom zpívá (= během hry na nástroj zároveň zpívá) i Hraje a při tom zpívá (= svou hru doprovází zpěvem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ při hraní zpívá).

Po tom × potom, po té × poté

Při váhání, zda užít spojení předložky a ukazovacího zájmena (po tom, po té), či zda je správné jedině psaní dohromady, a tedy užití příslovce (potom, poté), se můžeme řídit jednoduchým pravidlem: je‑li možné nahradit výrazy potom a poté příslovcem pak, je namístě pouze psaní dohromady: Hrál a potom (pak) zpíval. Jako předkrm si dáme šunku a poté (pak) hlavní chod. Dáme si čaj a poté (pak) půjdeme spát.

Kde však tato situace nenastává, tj. pokud jde o předložku a ukazovací zájmeno, je správné pouze psaní zvlášť: Teď běží Karlík a po tom chlapci před tebou poběžíš ty. Objednáme si a po tom obědě se rozhodneme, co dál.

Typ kdovíco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdoví co –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, co

Některá složená zájmena a zájmenná příslovce můžeme mnohdy chápat (a také psát) jako jedno slovo i jako slova dvě, či dokonce tři. Je to skupina spřažených výrazů s první částí kdoví‑, kdožví‑, jako např. kdovíco (lze psát i kdoví co –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, co), kdožvíjaký (kdožví jaký –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdož ví, jaký), kdovíkolik (kdoví kolik –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, kolik), kdožvíproč (kdožví proč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdož ví, proč) atp.

Psaní spřežek typu naměkko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na měkko, domodra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ do modra, po anglicku

Do roku 1993 (tedy do posledního vydání PČP, které přineslo změny v některých oblastech pravopisu) se doporučovalo psát spojení tohoto typu zvlášť při vyjadřování děje (vymalovat strop do modra) a dohromady při vyjádření stavu (šaty domodra). Toto rozlišování bylo PČP v roce 1993 opuštěno.

Nyní jsou kodifikovány obě varianty psaní a není mezi nimi žádný významový rozdíl. Lze je tedy psát zvlášť (jako spojení předložky a jména: na černo, na kyselo, do křupava) i dohromady (tzv. spřežka: načerno, nakyselo, dokřupava).

Možnost tvořit nové spřežky je zde téměř neomezená, v tomto směru nám nejširší pole působnosti poskytují výrazy s předložkami do a na. Pokud si budeme zapisovat recepty, máme situaci poměrně jednoduchou. Nemůžeme udělat chybu, protože tyto spřežky můžeme psát dvojím způsobem. Píšeme tedy: nasekáme na hrubo i nahrubo, na jemno i najemno, smažíme do zlatova i dozlatova, vaříme do měkka i doměkka, zpracujeme za tepla i zatepla, vejce na tvrdo i natvrdo, kapr na černo i načerno atp.

V ustrnulých spojeních typu kapr po mlynářsku, pstruh po námořnicku píšeme předložku zvlášť (na rozdíl od ustálených spojení poslepu i po slepu, postaru i po staru, podomácku i po domácku, která můžeme psát dvojím způsobem); zeměpisná jména v nich píšeme s malým počátečním písmenem: vepřové po německu, nákyp po francouzsku, stejně tak lze zmizet po anglicku.

V⁠⁠⁠⁠⁠⁠ýrazy nesprávně považované za spřežky (na shledanou, na rozdíl)

Jelikož se v následujících případech velmi často chybuje, upozorňujeme, že jen zvlášť píšeme zpodstatnělá přídavná jména, která se užívají pouze či převážně s předložkou na a pojí se se 4. p. Jsou to např. spojení: na shledanou, na viděnou, na slyšenou, na rozloučenou, na odchodnou, na uvítanou, na zotavenou, na posilněnou, na pováženou, na uváženou, na rozmyšlenou, na vysvětlenou, na srozuměnou, na upřesněnou, na vybranou, (jako) na zavolanou.

Dalším slovním spojením, které je často mylně chápáno, a proto psáno jako spřažený (jednoslovný) výraz, je na rozdíl. Také v tomto případě je nutné psát uvedené spojení jako slova dvě, respektive sekundární předložku na rozdíl od jako slova tři.

Velká písmena – ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády (Skrýt)

Obecné poučení

Výrazy ulice, třída, náměstí, nábřeží, most, sady, alej, kolonáda, pokud označují veřejné prostranství, se píšou vždy s malým písmenem, a to bez ohledu na to, zda stojí na prvním, nebo na druhém místě (obecné výrazy ulice, třída se, zejména v adrese, obvykle neuvádějí): Česká ulice, ulice Bratří Čapků, Národní třída, třída Míru, Mírové náměstí, náměstí Míru, Barrandovský most, most Legií, Vojanovy sady, sady Míru, Valdštejnská zahrada, zahrada Na Valech.

Některé názvy ulic mají ve svém názvu na prvním místě výraz pojmenovávající jiný druh veřejného prostranství, např. sady Pětatřicátníků, sady Pionýrů, alej Svobody. V těchto případech doporučujeme tento výraz psát s malým písmenem, tedy tak, jako se píšou názvy sadů a alejí.

Pokud názvy uvedených veřejných prostranství pojmenovávají stanici hromadné dopravy, píšou se výrazy ulice, náměstí, nábřeží, most atd. s velkým písmenem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v adrese: nám. Míru × stanice metra: Náměstí Míru.

Pozn.: Některé obecní, městské úřady a magistráty stále setrvávají u staršího způsobu psaní, zejména pokud jde o předložková spojení (viz bod 2.1). Podle § 28 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, totiž o názvech veřejných prostranství přísluší rozhodovat obci, a to bez ohledu na to, zda je způsob psaní v souladu s obecnými zásadami psaní velkých písmen, nebo ne.

Jednotlivé pojmenovací typy

Předložková spojení

1. Po předložce následuje podstatné jméno

   Předložka i podstatné jméno se píšou s velkým písmenem: Do Luk, K Rybníčku, náměstí Mezi Zahrádkami, Na Můstku, Nad Vyhlídkou, Od Školy, náměstí Pod Kaštany, Pod Valem, Před Rybníkem, U Průhonu, V Zátiší, Za Potokem.

2. Po předložce následuje spojení podstatného a přídavného jména

   Předložka i přídavné jméno se píšou vždy s velkým písmenem, podstatné jméno se v převážné většině píše s malým písmenem: K Lesnímu divadlu, Na Staré vinici, Pod Vodárenskou věží, U Horského pramene, U Panského dvora, Za Obecním úřadem.

   S velkým písmenem se podstatné jméno píše jen tehdy, je‑li samo o sobě vlastním jménem: K Starému Bubenči, U Nového Suchdola (výrazy Bubeneč, Suchdol jsou názvy městských částí) nebo pokud spojení přídavného a podstatného jména označuje název města/obce nebo jejich části: K Novým Hradům, K Velké Ohradě. Názvů, ve kterých se píše i podstatné jméno s velkým písmenem, je velmi málo.

Důvodem zavedení způsobu psaní v PČP z r. 1993 K Rybníku, V Zálesí… bylo to, že ne vždy byl pisatel schopen poznat, zda po předložce následuje původem jméno obecné, nebo vlastní. Podle PČP z r. 1957 se mělo psát: Na Rybníčku (podle zaniklé osady Rybníček), ale K rybníku (podle obecného jména rybník), podobně např. V Zátiší, ale V zálesí.

Pokud jde o psaní předložkových názvů ulic, původní způsob psaní se může uplatňovat v textech úzce odborných, tj. v těch, jež jsou zaměřeny na původ místních a pomístních názvů.

Spojení obecného podstatného jména a vlastního jména ve 2. pádě

Obecné jméno (a to i jeho zkratka) ve 2. pádě se ve spojení s vlastním jménem píše s velkým písmenem: náměstí Bratří Synků, nábřeží Kpt. Jaroše, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, ulice Generála Píky.

Psaní ostatních názvů

Mezi ostatní názvy patří např. Úvoz, Náměstí (např. Valido, Náměstí 5, Mikulov), Panský svět, Jánský vršek, Pražského povstání, (ulice) 5. května, Prvního pluku. Výjimku tvoří název pražské ulice Nový Svět (původně šlo o městskou část, dnes je to jen ulice, způsob psaní však zůstal zachován).

V názvech ulic tvořených dvěma přídavnými jmény se obě píšou s velkým písmenem: Malá Štěpánská, Velká Hradební, Horní Česká, Dolní Česká.

Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci (Skrýt)

Nevhodné výrazy na konci řádků

Při úpravě textů by na některých místech nemělo dojít k zalomení řádku, aby text plynule navazoval, jeho členění bylo přehledné a čtení pohodlné.

Řádek nemá být zalomen v mezislovních mezerách, které jsou užity:

• ve spojení neslabičných předložek k, s, v, z s následujícím slovem, např. k mostu, s bratrem, v Plzni, z nádraží,
• ve spojení slabičných předložek o, u a spojek a, i s výrazem, který po nich následuje, např. u babičky, o páté,
• pro členění čísel, např. 2 500, 1 000 000, 25,325 23,
• mezi číslem a značkou, např. 50 %, § 23, # 26, * 1921, † 2000,
• mezi číslem a zkratkou počítaného předmětu nebo písmennou značkou jednotek a měn, např. 5 str., 8 hod., s. 53, č. 9, obr. 1, tab. 3, 100 m², 10 kg, 16 h, 19 °C, 1 000 000 Kč, 250 €,
• mezi číslem a názvem počítaného jevu, např. 500 lidí, 365 dní, 10 kilogramů, strana 2, tabulka 3, 5. pluk, 8. kapitola, II. patro, Karel IV.,
• v kalendářních datech mezi dnem a měsícem, rok však lze oddělit, např. 21. 6. | 2024, 16. ledna | 1972,
• v měřítkách map, plánů a výkresů, v poměrech nebo při naznačení dělení, např. mapa v měřítku 1 : 50 000, poměr hlasů 5 : 3, 10 : 2 = 5,
• v telefonních, faxových a jiných číslech členěných mezerou, např. +420 800 123 987, 723 456 789, 800 11 22 33,
• ve složených zkratkách, v ustálených spojeních a v různých kódech, např. a. s., s. r. o., mn. č., př. n. l., T. G. M., PS PČR, FF UK, ČSN 01 6910, složené zkratky a označení se v případě nutnosti doporučuje dělit podle dílčích celků, např. ÚJČ | AV ČR, ČSN | EN | ISO 9001 (nikoli *ÚJČ AV | ČR, *ČSN EN ISO | 9001),
• mezi zkratkami typu tj., tzv., tzn. a výrazem, který za nimi bezprostředně následuje, např. tzv. klikání,
• mezi zkratkami rodných jmen a příjmeními, např. Fr. Daneš, M. Těšitelová –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ připouští se však oddělit příjmení od vypsaného jména, např. František | Daneš, Marie | Těšitelová,
• mezi zkratkou titulu nebo hodnosti uváděnou před osobním jménem, např. p. Čečetková, mjr. Veselý, Ing. Poliaková –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lze však oddělit titul a rodné jméno od příjmení, např. Ing. Ivana | Poliaková.

Jestliže je řádek zalomen v místě pomlčky, která je od okolního textu oddělena z obou stran mezerami, pomlčka se ponechává na konci řádku. Na konci řádku ani na jeho začátku však nemá být pomlčka vyjadřující rozsah nebo významy ‚a‘ a ‚proti (versus)‘, píše‑li se bez mezer –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ taková pomlčka se v případě nevyhnutelného zalomení řádku nahrazuje slovním vyjádřením. Podobně je možné řešit i další nevhodná zalomení řádků, například rozepsáním zkratky, jednotky nebo názvu měsíce a vhodným rozdělením vzniklého slova. (O dělení slov podrobně viz Dělení slov na konci řádku, o zkratkách, značkách a číslech viz Značky, čísla a číslice.)

Pozn.: V textovém procesoru vkládáme tam, kde nemá dojít k zalomení řádku, místo běžné mezislovní mezery mezeru pevnou. Napíšeme ji současným stiskem tří kláves: Ctrl, Shift a mezerník.

Zalomení řádků ve webových a e‑mailových adresách

Zvláštním případem výrazů, jejichž zalomení na konci řádku vyžaduje pozornost, jsou webové a e‑mailové adresy.

Zalomení řádku ve webových a e‑mailových adresách se lze někdy vyhnout například dělením slov na jiném místě odstavce před adresou (viz Dělení slov na konci řádku) nebo zkrácením či rozepsáním textu před adresou. Pokud to není možné, doporučujeme adresu na řádku zalomit na těchto místech:

• za lomítkem, např. www.korpus.cz/ | slovo‑v‑kostce, www.avcr.cz/ | cs/ | veda‑a‑vyzkum, nebo za dvojitým lomítkem, např. https:// | portal.ochrance.cz,
• před tečkou, např. prirucka | .ujc | .cas | .cz, www | .princeton | .edu/news,
• před spojovníkem, např. portal.gov.cz/sluzby | ‑verejne | ‑spravy,
• před otazníkem, čárkou, podtržítkem, procentem, znakem =, znakem #, znakem tilda (~), znakem ampersand (&) nebo před jiným interpunkčním či speciálním znakem nebo symbolem, např. prirucka.ujc.cas.cz/ | ?slovo | =grizzly,
• mezi slovy, např. www.otevrena | veda.cz, www.chicago | manual | of | style.org, popř. i mezi slabikami slov nebo mezi číslicemi a slovy, např. www | .cr | 2030 | .cz / | stra | te | gie. Jednoznakové předložky a spojky se od následujícího výrazu neoddělují, např. clovek | vtisni.cz, nikoli *clovekv | tisni.cz. Doporučujeme neoddělovat od souvisejícího výrazu ani čísla vyjádřená jednou nebo dvěma číslicemi, např. www.praha1.cz, popř. www | .praha1 | .cz, nikoli *www.praha | 1.cz.

Zalomení řádku v těchto místech pomáhá naznačit, že na dalším řádku adresa pokračuje. Ze stejného důvodu některé přístupy uplatňují zalomení webové adresy i před lomítkem (nikoli však před dvojitým lomítkem), což považujeme také za přijatelné. Zvolený přístup musí být v celém dokumentu jednotný.

Při dělení webové adresy nesmí být do adresy vložen žádný znak, který by v adrese nebyl uveden, jestliže by stála na jediném řádku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spojovníky, lomítka ani jiné znaky se při dělení webových adres na počátku řádku neopakují. Naznačení dělení spojovníkem nebo opakování znaků by mohlo vést k nejednoznačnosti.

V e‑mailových adresách lze v případě nutnosti řádek zalomit před i za znakem @: novak | @ | seznam.cz, popřípadě i před tečkou nebo spojovníkem: jan | .novak | @ | seznam | .cz, podpora | @ | cesky  | ‑hosting | .cz. Neoddělujeme *j | [email protected] ani *j. | [email protected]. V případě účtů na sociálních sítích se řádek za znakem @ nezalamuje, tedy např. @SenatCZ, nikoli *@ | SenatCZ.

Používané přístupy k zalamování řádků ve webových a e‑mailových adresách se různí. Při úpravě textů k publikaci, jako jsou příspěvky do vědeckých časopisů, mohou být požadavky odlišné od pravidel, která jsou uvedena výše.

Vždy je třeba zohlednit, zda adresu dokáže správně rozpoznat a pochopit čtenář, a vyvarovat se možností zalomení, které lze vykládat více způsoby. Pokud jsou adresy v textu vyznačeny (např. kurzivou), může být pro uživatele snazší pokračování adresy rozeznat.

Jestliže se dokument bude používat v elektronické podobě, norma ČSN 01 6910 doporučuje při rozdělování adres zvolit takové technické řešení, které nenaruší funkčnost odkazů.

Pozn.: V textovém procesoru můžeme do hypertextového odkazu na místo, kde má dojít k zalomení řádku, vložit speciální znak mezera nulové šířky (například pomocí funkce Vložit symbol a vyhledání znaku pomocí kódu znaku 200B). V některých programech tento znak umožní zalomení řádku v adrese i zachování funkčnosti odkazu.